Freya Irianne Bellard

Je velmi těžké, ne - li nemožné přesně specifikovat její povahu, jelikož se až nezvratně po tom, co se jí stalo, změnila. Nikdo by v ní rozhodně nehledal Irianne al Pélissier. Ona sama by se ke své pravé identitě nepřiznala, ačkoli je na jméno svého mocného rodu právem hrdá. Vzhledem k jejímu momentálnímu postavení a bezpečnosti se tedy raději vydává za sirotka Dariena.

Ale, abych to vzala úplně od začátku, abyste byli v obraze a dokázali pochopit proč se chová, tak, jak se chová. Některé její povahové rysy sice zůstali beze změny. Takže... Zpočátku se jednalo o rodinného mazlíčka, úplně přesně řečeno, druhá nejmladší. Vždy působila a působí jako přesný protiklad své sestry. Zatímco Angélique byla pravá dáma, která se vždy a všude chovala podle etikety a bontonu, jak po ní vyžadovala jejich vychovatelka a matka, Iri byla vždy ta divoká, impulsivní a drzá. Není hloupá, ale rychleji mluví než myslí, což většině lidem vadí, zvlášť, když vás pošle, tam kde slunce nesvítí a ani se u toho nezapýří. Nikdy jí nešli typické dívčí práce jako třeba vyšívání. Vlastně nepřijala ani to, že muž bude vždy výše postavený než ona. "Proč bych měla poslouchat nějakého blbce jen proto, že má dole to, co já tam rozhodně nemám?" Reagovala vždy na slova téměř kohokoli. Rozhodně se ani teď nedá považovat za poslušného človíčka, když jí někdo řekne ne, automaticky to pro ni znamená ano. Iri se ani jako šlechtična příliš nebavila se stejně postavenými děvčaty nebo chlapci, přišli jí hloupé, namyšlené, povrchní a snobské. Přesně jako její sestra. Právě z těchto důvodů vyhledávala ponejvíc přítomnost svých bratrů Jonathana, Samuela a Dominiqua nebo služebnictva či vojáků, když tedy za jejím otcem přijeli jiní šlechtici nebo vyslanci, často si Iri pletli s mladým sluhou. Považovali ji tedy už tedy za chlapce.

 

Mezi její největší záliby patřilo třeba poslouchání pod stoly vojáky, kteří si vyprávěli různé strašidelné historky. Pak také ráda doprovázela svého otce na lovech, jistě bylo to zakázané a její maminka to nerada viděla. Na hradě jejího otce se nenašel nikdo, kdo by malou Iri neměl rád. A jakkoli jí nešli ty dámské práce s lukostřelbou na tom byla líp. Je také velmi dobrá jezdkyně na koni. Když to tak shrnu, i teď jí jdou mužské činnosti.

Poté, co se z ní stal Darien se možná změnila k horšímu. Přesto se nedá říct, že by byla úplně špatná, no ona není ani tak úplně dobrá. Je to takový ten hezký zlatý střed. Dvůr Zázraků ji toho hodně naučil. Už předtím byla velmi dobrá herečka, no teď umí i lhát, takže by téměř kohokoli utáhla na vařené nudli. Její chování je snad ještě impulsivnější a divočejší. Právě proto ji její známí také nazývají Vlčetem. I ona sama o sobě tvrdí, že je víc vlk než člověk. To je na tom to ironické, v erbu jejího otce byl vyobrazen vlk.

1619, tehdy se do rodiny vévody Doriana al Pélissier a vévodkyně Célestine di Gavreau - al Pélissier narodilo již v pořadí čtvrté dítě. Dívenka, kterou pojmenovali Irianne. Už od raného dětství se od svých bylo znát, že se od svých tří legitimních sourozenců výrazně liší. Jako jediná totiž po svém otci zdědila typické znaky jeho rodu, tedy protáhlý obličej, bouřkově šedé oči a tmavé vlasy. Později také vyšlo najevo, že se kolikrát svému otci podobá i po té charakterové části svého já.

Iri vyrůstala na severu Francie, vlastně se území patřící její rodině rozléhalo až ke Španělsku. Nutno přiznat, že Irianne je smíšeného původu, maminka je sice čistá Francouzka, za to otec je Francouz s kořeny kdesi v severských zemí. Ale tohle je přeci její příběh. Iri si žila šťastně, Radost byla k její rodině velmi štědrá a i přesto, že se rodiče ještě stále hádali kvůli tátovu bastardovi Dominiquovi, její narození je dosti spojilo. Táta jí vždy tvrdil, že dřív, než ji vůbec naučili chodit, posadili na koně a Iri z něho spadla. "Od té doby jsi tak hloupá a trpíš představami, že jsi kluk." Neustále ji popichovala její sestra. Iri ji neměla ráda, kdoví proč měla nejbližší vztah vždy k Domovi.

Roku 1621 se událo něco úžasného. Iri už nebyla nejmladším členem jejich početné rodiny. Zrovna v téhle dosud nejkrutější zimě přišel na svět malý Sammy. Vždy mu říkali jen a pouze Sammy, jeho celým jménem mu snad nadávala jen Iri, když se nepohodli.

Asi ve věku jejích pěti let jí bohužel skončilo její bezstarostné období. Nastali ony první pokusy o to z ní vychovat mladou dámu. Ne, že by to jejím vychovatelům šlo. Iri byla neposedné děvčátko a opravdu se jí příčilo, že se nemůže stejně jako Doma a Jonathan učit šermu. Když se na to ptala tatínka jen se smíchem prohlásil. "Iri, to nejde, vypadáš snad jako Dominique nebo Jonathan?" Iri se tehdy s tátou dohadovala  a nakonec to vyřešila tím způsobem, že si zkrátila své vlasy. Tento čin zřejmě jejího tátu přesvědčil, aby i ji začal brát na hony, které pořádali. Jonathan ji dokonce učil lukostřelbě.

A kromě toho...Otec jí začal vyprávět a poučovat o severské mytologii. To byli chvilky, které měla nejraději, tíhla sice k matčině Víře ve věčné, avšak otcovi příběhy o bozích a hrdinech byly rovněž skvělé. Podle jedné postavy si dokonce zvolila své momentální jméno, ale nepředbíhejme...

Dál její život probíhal zcela normálně, tedy až do onoho osudného dne, kdy je přijel navštívit španělský král. Kdysi si byli s jejím otcem velmi blízcí, možná proto její rodinu Francouzi moc nemuseli. Samotný kardinál prý kolikrát navrhoval, aby se jich Jeho Veličenstvo zbavilo, nechalo si jejich půdu a majetek. Nutno přiznat, že se nenajde ani jeden člověk, počínaje jejím otcem až po nejníže postavenou služebnou, který by je zradil. Po příjezdu Filipa IV. šlo všechno z kopce. Král požádal jejího otce, aby jel na jeho dvůr a tam se stal jeho rádcem. Toho roku byli Francouzi a Španělé v jakéms takéms míru, Dorian tedy neměl důvod, proč svého přítele odmítnout. Célestine byla proti tomu, aby její manžel cestoval tak daleko a nechal jí na jejich panství samotnou jen s Jonathanem, který se měl naučit už ve věku 18 - ti let, jak dobře vládnout. Dominique nechtěl zůstat ve svém domově jen a pouze s nevlastní matkou, která ho nikdy moc nemusela. Nesnášela ho a její starší bráška se chtěl uplatnit jako královský mušketýr.

Večer před odjezdem do Španělska všichni hodovali, Iri se patřičně nudila a upřímně ji štvalo, že mezi nimi nemůže sedět i Nik. Normálně s nimi sedával avšak, teď to nešlo z jednoho prostého důvodu. Krále by urazilo, že s ním u stolu sedí levoboček. Iri dokonce stihla ztrapnit i svou sestru Angélique, když po ní střelila jednu lahodně vyhlížející masovou kouli namočenou v omáčce. Vzhledem k tomu, že se prak, který pro své potřeby využila, nesnažila nijak zamaskovat, vysloužila si poměrně velký průšvih.

Druhý den byl pochmurný. Irianne nechtěla svoje rodiště opouštět. Král jí byl ukradený i s celým svým dvorem. To samé se nedalo říct o její sestře, která byla z přítomnosti Filipova syna doslova a do písmene vedle. Podle ní, to byl jen náfuka a surovec. Ona se nemohla ani rozloučit se svými bratry a to ji štvalo. No, Dominique se k ní stejně propašoval a po dlouhém loučení jí dokonce dal i něco, co... No Iri z toho byla nadšená. Domi jí dal meč. Malý, útlý meč, pokud se ta zbraň dá tak nazvat. "Je tak malý..." poznamenala se smíchem. "Stejně jako ty, Iri, jeho jméno je Aiguille, podle tvého oblíbeného nástroje." Odvětil jí. Iri se ani nezmohla na odseknutí i s ostrou zbraní v ruce svého bratra pevně tiskla. Nechtěla ho pustit, chtěla s ním zůstat, klidně by se i přesunula na Dvůr Zázraků, hlavně, že bude s ním. "Sestřičko, nač ty slzy, vím, že se ještě uvidíme. Jsem si tím jist. Nauč se Jehlu používat, pozoruj vojáky nebo někoho požádej, aby tě zaučoval. A... Dávej pozor na otce, je až příliš čestný. Nevěřím královně." Poslední slova urychleně šeptá. Ještě jednou ji pevně obejme, políbí ji na čelo. A pak ji opustí a nechá ji, aby si dobalila.

Cesta byla příšerná, únavná a bylo ještě ke všemu hrozné vedro. Iri i přesto, jak se to nehodilo jela na svém vlastním koni, nechtěla jet s Angélique, královnou a jejím doprovodem v kočáře. Ještě ke všemu se spřátelila s jedním klukem, který se jim staral o koně.

V Madridu, hlavním městě Španělska kde vládl král to Iri nenáviděla. Pořád se musela učit "dámským" pracím a jiným blbostem, otec na ni neměl čas. Štvalo ji to a tyto své nálady si vybíjela povětšinou na své sestře, se kterou se hádali čím dál víc. Stále cvičila s Jehlou, jak ji nakázal Domi. Když jednou vybuchla, už pořádně neví proč, táta ji načapal, jak Jehlou ničí čelo své postele. Řekla mu, co si myslí o králově manželce, že ho chce asi zabít, jak moc se jí ve Španělsku nelíbí. Táta si s ní dlouho povídal. Iri se dokonce povedlo ho přesvědčit, aby ji našel učitele šermu. A světe div se... Iri se učila na "tanečních" hodinách u jednoho z nejlepších šermířů v zemi.

To, že měl Domi pravdu se dozvěděla zcela neplánovaně. Zaslechla jakési dva lidi, kteří se smlouvají na vraždu královského rádce a ještě o vyhlášení války. Komu, to se jí nepovedlo zjistit, jelikož ji málem chytli. Iri tomu nechtěla věřit. Ve Španělsku byli už téměř celý rok a její otec se na svém místě skvěle držel. Ale teď se bála, věděla něco, co neměla a to nikdy nevěstí nic dobrého.

Vše dopadlo následovně, jejího otce zatkli. Nevěděla proč. Teď se na královském dvoře cítila jako v kleci. Její šermířský mistr ji pomohl najít cestu k útěku. Převlékl ji do starých hadrů a zkrátil jí vlasy. Lidi, kteří ji chtěli zabít a popravit spolu s jejím otcem, zastavil a to měl pouze cvičný meč. Iri vyběhla jednou z bočních chodeb. Všude bylo spoustu lidí. Pokřikovali něco o tom, aby už konečně sťali hlavu zrádci. Iri se povedlo vyšplhat na podstavec jedné sochy. Neslyšela o čem to král a nějaký další muž mluví. Pozorovala pouze svého otce, který o sobě prohlásil, že je zrádce. Proč to udělal nevěděla. "Doneste mi jeho hlavu!" Vykřikl král. Ta slova Iri nikdy nezapomene. Křičela. Už přesně neví, co, ale křičela. Viděla, jak hlavu jejího otce pokládají na špalek. Pak ji někdo strhl, hodil jí pytel na hlavu a odnášel... Kam, to neví.

Probudila se, ruce i nohy měla svázané. Nacházela se v jakési tmavé uličce. Po boku měla svůj meč. Pokusila se vykroutit z nepříjemného sevření provazů. Jak se tak snažila, někdo se k ní sehnul, zrzavá dívka. Zbavila jí lan. Iri se rychle zvedla kopla dívku do holeně. Pokusila se utéct. To se jí, ale nepovedlo, narazila do jakéhosi mohutného tmavého chlapa, který se vesele chechtal. Chytl ji za košili a zvedl ji do vzduchu, aby viděl do jejího obličeje. "Lolo, měla si pravdu, asi to bude opravdu jeden z těch barbarských divokých národů. Jak se jmenuješ chlapče?" Vyptával se ji ten černý. Iri se mu pokoušela vykroutit. Nakonec mu plivla do obličeje. "Pusť mě, ty chlípnej parchante!" To v něm proudilo ještě větší  smích. Iri začala kopat. "Ale no tak, vlče, mírni se. Ještě jednou to uděláš a zkusíme, jak jsi dobrý s tím svým párátkem." Poznamenal muž. Iri ho kousla do ruky, takže ji muž pustil na zem. Iri se rychle zvedla, vytasila Jehlu a namířila ji Černému na břicho. Když ji muž chtěl omráčit rychle se pěsti vyhla a znovu na něj namířila Jehlou. "Darien, jmenuji se Darien."

Uběhly už čtyři roky a ona nezapomněla, nikdy nezapomene.

Její život se znenadání změnil k lepšímu. Tak moc se snažila prokousávat životem, že téměř zapomněla na lidi, kteří ji znali před odjezdem do Španělska a jedno takové setkání se jí stalo osudným. Ne, neumřela, právě naopak, když se pokoušela okrást jednoho počestného měšťana, přesněji řečeno, skočila mu na záda, zjistila, že ten člověk rozhodně není neznámý a ani omylem není Francouz. Ta tajemná osoba byl Alejandro neboli Adrien, její taneční mistr. Asi se mu nad ní zželelo nebo byl jejímu otci něco dlužen či snad jí? Faktem zůstává, že se jí rozhodl pomoci. Vzal jí k sobě, dal jí nové šaty, jméno a hlavně domov. Tak tedy vznikla Freya Bellard, neteř královského knihovníka. Zadělal si tím Alejandro na nějaké problémy do budoucna? Nepochybně, jeho malá svěřenka je mu je schopná způsobit, aniž by si toho byla vědoma, měl však jednu jistotu, neprozradí jeho tajemství, pokud vyjde najevo, že Alejandro špicluje pro Španěly, nevyjde to z jejích úst. Kromě toho si našla malou kamarádku, vlče, které pojmenovala Nymeria neboli také Nyri, kupodivu jí takového mazlíčka Alejandro trpí.

Seznámila se se spoustou lidí, někteří pro ní byli důležití, jiní méně. Dokonce zažila i jeden požár, od té doby má k jakémukoli ohni respekt. Shořelo spoustu domů, její a Adrianův byl však toho neštěstí ušetřen. A to, co přišlo potom? Nedá se to nazvat jinak než, že měla štěstí v neštěstí. Sice málem umřela, na druhou stranu konečně měla příležitost najít bratr a to se ji podařilo. To ona Domimu prozradila, co se skutečně stalo ve Španělsku, proč mu nikdo nenapsal po celé čtyři roky. Co jí, ale udivilo, že smrt jejího otce udrželi pod pokličkou tak dlouho. Její téměř žalostná touha pomstít se tomu parchantovi za to, co provedl jejímu tátovi ještě narostla. Je to snad posedlost? Těžko říci...

Mladá madmoiselle Bellard se brzy stala známou osobností... Tedy známou... Jak se to vezme, povedl se jí kousek vskutku nevídaný, podařilo se jí přemluvit gardistu, aby jí dovedl k mušketýrům, přímo na jejich posádku. K její smůle gardista vycítil, že si z něj nepěkně vystřelila a... docela nepěkně ji urazil.

Královský ples, to přinese mnohé. Například nové přátele nebo spíš něco, co by se přátelstvím nazvat třeba i dalo. S markýzou du Renneis si Freya tak říkajíc padla do oka, bohužel po plese se už moc neviděli, no... uvidíme, co přinesou další dny, které už nemusí trávit tak, že se snaží přežít.

Čas jde však dál, neúprosně rychle se žene a Iri už není ta malá holčička, která kdysi odjela do Španělska, z něhož se neměla vůbec vrátit. Tím, že zestárla se změnil její celkový pohled na to všechno. Už je dost stará, aby... mohla zahájit svou osobní pomstu, těžko říci, jestli Alejandro ví, že se již delší dobu pokouší spojit se svým bratrem, se sestrou bohužel nemůže už kvůli bezpečnosti, své i svého ochránce. Moc dobře ví, že s Alejandrovou pomocí počítat nemůže je tu však někdo další... Někdo, kdo by mohl mít stejné úmysly i důvody k pomstě jako ona. Ptáte se kdo?

Není to snad jasné? Její starší nevlastní bratříček... 

Její největší předností je asi hlavně to, že ji všichni, kteří ji znají považují za chlapce. Vystupovat jako děvče žila by si Dae ještě hůř než teď, ale k těm schopnostem. Darien sice není tolik silná, dobře rostlý muž by ji dokázal zabít, tedy, pokud by ji chytl. A teď se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Darien je obratná, mrštná a rychlá. Když se to spojí s houževnatostí, jíž disponuje, rozhodně není lehký oříšek ji zlomit. Navíc ji její "taneční" mistr naučil umění šermířskému. "Musíš být rychlá a tichá jako kočka."  Opakoval jí vždy, z toho vyplývá, že pokud se Dae dostane do ruky zbraň, dávejte si pozor, aby jste k ní nestáli zády. Umí velmi tiše chodit, jako duch, dalo by se říct, takže velmi často ani nevíte, že se poblíž vás nachází a obratné ručky jí velmi napomáhají v jejím momentálním řemesle - zlodějčině a špehování. Není ani hloupá, vlastně se kolikrát stává, že přechytračí mnohem starší a zkušenější lumpy, kteří žijí na Dvoře Zázraků.