Mazaná, chamtivá, starající se jen a jen o své pohodlí a postavení ve společnosti, co jí bylo před pěti lety násilím vzato. Pro její cíl? Nic není překážkou. Ani samotná smrt, kterou rozsévá vlastní rukou, aniž by jí na chvíli přemohla lítost. Snad jen u jednoho člověka. U jednoho muže ano. Ale tento příběh je na delší povídání. Netají se tím, že je schopná vraždit klidně i pro šaty nebo z nudy, odhodlaná, dravá, pravá šelma, co si jde za svou kořistí. Miluje dobývání mužského ega, ty chvilky, kdy si s nimi pohrává, s jejich myslí samotnou. Jednou jako silná žena, podruhé křehká a bezbranná dívka, co potřebuje ochránit. V politice a intrikách vyniká, však sama je spřádá jako hladový pavouk své sítě. Dokáže proklouznout téměř do jakékoliv společnosti, aby se v příští vteřině stala nejoblíbenější osobností celého večera. Je si vědoma své krásy, půvabu a jistého šarmu, co si jde ruku v ruce s tajemnem a nebezpečím. Nebojácná žena, co si snadno zahrává i s lehkovážností, dává v sázku vlastní život a díky štěstí se jí daří vyváznout. Či snad její osud ještě nebyl zpečetěn?
Na jednu stranu nedůvěryhodná, na tu druhou? Spolehlivá. Avšak vždy z jakéhokoliv spojenectví musí plynout zisk i pro ni samotnou, ať už v podobě peněz, postavení či jen smrti nepřítele. I přes to všechno je křehká bytost, co touží po lásce a pochopení, po odpuštění a zbavení se provinilosti. Po klidu, který si ale sama nedopřeje. Za zmínku stojí, že miluje pomněnky, luční květiny, co rostly na pozemcích jejího manžela. Snad i proto, že jeho oči za slunečního rána jí je připomínaly. I teď, po pěti letech od nešťastného konce jejich manželství, má pro ně slabost. A stejně jako je si svým způsobem hýčká i vzpomínku na oprátku, co se navždy vryla do kůže na krku jako temná skvrna v minulosti.
Déšť. Špína. Hluk ulic. To jsou první věci, co si Anne pamatuje z dob svého dětství. Pleskání kapek o špinavou zem, hrubou látku, co mnou prsty, klapot koňských kopyt. Svět, ve kterém nic neznamenala. Ve kterém byla maličká, sotva postřehnutelná. Jen malý kousek v obrovské skládačce. Už tehdy chtěla něco víc. Život na ulici z ní vychoval zlodějku a časem i dívku, co půjčí své tělo za ubohý peníz. Musela se živit. Musela přežít. Už jako děvče se začala brodit v intrikách, v praktikách jak okouzlit muže, jak si je obmotat kolem prstu, aby jí splnili první z jejích tužeb. Tu peníze, tu něco ukrást, tu… i někoho zabít, kdo si na ni příliš dovoloval. Už nebyla to špinavé děvče z ulice, které neznalo vlastní rodiče. Ti byli možná mrtví. Možná také ne. Jen se tušilo, že je vlastní dítě nezajímá. Možná… možná že to bylo naopak. Jen Anne si na to nevzpomíná.
Několik let zformovalo dívku do podoby dívky, co jí byly ukradnuty veškeré ideály o čisté lásce, o milování, o krásném životě. A ty roky, mrzké bídné roky, by pokračovaly dál, kdyby nepotkala jednoho dne za Pařížskými ulicemi mladého vikomta, hraběte de la Fère, který ji okouzlil v podobě vysněného prince. Oči na něm mohla nechat a zprvu se chovala jako nezkušená dívka. Nevinnost sama. S ním jí to vydrželo. Možná, že to v Anně bylo kdesi ukryté. Tam někde hluboko jen čekala, až bude objeveno ono děvče plné štěstí, radosti a okouzlení. Athos ho objevil a Anna? Poprvé se zamilovala. Poznala ten cit, o kterém se psaly knihy a o kterých si dívky vyprávěly příběhy.
Milovala ho šíleným způsobem. Hluboký cit, který se časem změnil v sobeckou záležitost. Z Anny Nicolliér se stala hraběnka de la Fère, z dívky se stala žena. Žena, co svého muže milovala skoro až fanatickým způsobem a odmítala možnost, že se někdo mezi ně vklíní a rozdělí je. Málem se to stalo. Naneštěstí tomu bylo zabráněno. Ovšem… tím nejkrvavějším způsobem. Dýka do srdce, poslední výdech zmizel ze rtů. Zabila někoho Athosovi blízkého. Jeho bratra, mladšího bratra Thomase, kterého všichni milovali a obdivovali. První přišla nevěřícnost. Pak strach. A odhodlání dokázat Athosovi, že to nebyla její vina. Lhala. Tenkrát lhala a pošpinila čest jeho bratra namluvením, že se jí snažil znásilnit. Neslyšel. Nevnímal. Možná ani nechtěl věřit, že by něco takového udělal. A možná že jen nechtěl věřit Anně, ze které se zrodila lhářka a jejíž lži nakonec byly prohlédnuty stejně jako minulost, co vyšla na povrch. Bránila se, křičela, prosila, žadonila a škemrala. K ničemu to nebylo. Rozsudek přišel s neodkladnou splatností. Bude viset na příkaz hraběte de la Fère.
Oprátka, škubnutí, poslední zoufalý pokus o nádech. Nevydržel se na to dívat. Nevydržel, odjel a to bylo její štěstí. Štěstí, že jí v bezvědomí kovář z místní vesnice, co náleželo Athosově panství, Remi, který jí též utáhl smyčku kolem krku, odřízl včas, aniž by zemřela. Díky svodům, díky intrikám, kterými si ho obtočila kolem prstu. Utekla. Unikla do ulic Paříže, kde ztratila své postavení a musela začít od znova, tentokrát jako někdo jiný. Tak ji našel kardinál Richelieu, muž, co v ní objevil potenciál a vycvičil si z ní dokonalého věrného špióna a vraha, co neváhá kohokoliv chladnokrevně zabít. Získala jisté postavení a jméno, pod kterým vystupuje. Milady de Winter, krásná a smrtící.
Bylo to především umění intrik, politiky a převleků, které z ní udělalo v očích kardinála uznávaného vraha. Schopnost se přizpůsobit okolí, ač jistá touha po moci a postavení zde vždy bude. Skvělá ve střelbě i s dýkou ukrytou v záhybu šatů. S kordem? S tím to není nijak slavné, takový prakticky až „čestný“ boj nebyl nikdy pro ni. Nůž do zad, to ji vystihuje nejvíc. Skvěle si rozumí s muži, vlastní celý repertoár technik svádění a je jednou z nejlepších lhářek v Paříži.
Žádné komentáře:
Okomentovat