pondělí 29. června 2015

NÁBOŽENSTVÍ

Renesance začíná být na ústupu. Soustředění na člověka se odvrací zpět k Bohu, k jeho moci a k lidské touze spásy stejně jako uvědomění člověčí maličkosti v očích Boha. Moc církve opět narůstá. A přesto, stále se ve Francii vydržuje jedna malá skupinka, která má své bohy, jiné bohy, staré bohy. Že jsi to i ty? Měj se však na pozoru. Jiná víra než katolická je nebezpečnou záležitostí!

 
O Bohu
     ○ římskokatolická církev
Hlavním náboženstvím francouzské monarchie je bezpochyby stále římskokatolická víra. Vždyť i nejmocnější muž Francie, kardinál Richelieu, zastává důležitý církevní úřad a klevety praví, že Svatý otec v Římě by v něm jednou mohl vidět svého nástupce. To nemluvíme o královně Anně, která pochází ze silně katolického Španělka. I proto je velká část prostého obyvatelstva, ale i šlechty katolíky, i přes pomíjející renesanci, kdy se myšlení lidí značně uvolnilo. Symboly křesťanství stejně jako Bibli není nejspíš třeba představovat. Současnou hlavou církve je Svatý otec Urban VIII. Místo konání nejdůležitějších křesťanských obřadů je katedrála Notre Dame při řece Seině a na samém severním okraji Paříže bazilika Saint Denis, kde jsou pohřbeni francouzští králové.. Za zmínku stojí také jedna z černých kapitol katolictví, čarodějnické procesy. Ty jsou sice již na ústupu, ale pokud se objeví jedinec, který je církevně nevyhovující, který podkopává sílu a moc církve, stále je to dobrý způsob, jak se podobného jedince zbavit.
     ○ pravoslavná církev
Pro pravoslavnou církev bývá mnohdy užíván i pojem církev východní díky jejímu rozšíření. Po velkém schizmatu roku 1054 se katolická církev rozdělila právě na římskokatolickou a řeckokatolickou, v těchto dnech pravoslavnou, jejíž věřící žijí na území Ruska, Řecka či jiných slovanských zemí. A jaké jsou tedy rozdíly od římskokatolické církve? Pro začátek uznávání autority. Pravoslavná církev neuznává papeže, ale je rozdělena na územní patriarchy, jejichž autoritou je tamní první biskup. Bývá mnohdy silně propojená se státem a v minulosti se často stávalo, že hlava církve byla zároveň hlava státu. Mezi řeckokatolickou a římskokatolickou církví však žádný zásadní rozdíl není - obě nakonec vyznávají stejného Boha. Můžeme zmínit třeba to, že pravoslavné mše jsou o poznání delší a bohatší na zpěv. Stejně tak se pravoslavní kněží mohou ženit a i jisté míře jsou dovolovány i rozvody.
    ○ protestantské církve
Protestantské církve vznikají po reformních hnutích v 16. století, které zahájil svou kritikou církve Martin Luther. Na rozdíl od pravoslavné a římskokatolické církve se ty protestantské nechápou jako spojení mezi lidmi a Bohem, ale pouze jako sdružení věřících. Odmítají také jakoukoliv autoritu nad církví, jedinou autoritou je písmo svaté, Bible a řada z nich neuznává Pannu Marii. Většina protestantských církví je řízena v rámci státu a jejich hlavou je buďto biskup nebo je církev samostatná a svého představitele se volí sama - třeba i panovníka. Mezi různé větve patří například  metodisté, presbyteriáni, baptisté nebo kalvinisté (do kterých se řadí také francouzští hugenoti). Protestantství je rozšířeno například v Anglii, v severských zemích, ve Švýcarsku nebo v Holandsku.


O Věčných
Přesto se zde sem tam objeví i staré, velmi staré náboženství. Věční. Bozi - nebo snad pouze bytosti? - na které mnozí zapomněli. Ztrácí se v tratolišti dějin, aby se znova mohli vynořit a strhnout na svou stranu novou vlnu věřících. Starý Egypt, Keltové, Frankové, středověcí chudáci až se přes klenbu času dostali i do této doby. Víra ve Věčné není tolerována katolíky, kteří se jich snaží zbavit, přesto tohle náboženství za posledních čtyřicet let znova zaselo do srdcí prostých lidí semínka, co se zakořenila a nyní nechtějí pustit. Mezi chudou třídou je tohle náboženství nejrozšířenější, ač je stále v silné menšině oproti katolíkům. Může za to strach z církve stejně jako zažité tradice. Měšťané Věčnými prakticky opovrhují a ve většině případů je neberou na vědomí. Stejné je to se šlechtou, přesto i zde se naleznou výjimky, nejčastěji mezi starobylými rody, které se modlí ke starým Věčným. A o co, nebo spíše o koho, se tedy vlastně jedná?

Sedm bohů, sedm bytostí, to jsou Věční. Přestože jsou mocnější než mnozí bozi, sami by se za ně neoznačili. Jsou jakýmsi ztělesněním základních prvků, ze kterých se skládá lidské vědomí, stejně jako někteří z nich provází člověka celým jeho životem od začátku do konce. Nikdo netuší, kde se vzali, kdy se vzali. Legendy však tvrdí, že ve chvíli, kdy vznikla první živá bytost, vznikl také první Věčný. Nejstarší bratr, Osud, krátce po něm Smrt, po ní Sen, bratr Zkáza, dvojčata Touha a Zoufalství a naposledy nejmladší Radost. Dále je psáno, že zprvu byl každý z nich dobrý, optimistický s pohledem na zem, ve kterém byla znát jen naděje. Postupně však zahořkli - viděli lidské chyby, sami je pocítili, neboť na rozdíl od jiných bohů, Věční mají city. Mohou milovat, mohou nenávidět.
V záznamech, legendách jsou uvedené zmínky o jejich zjevení na zemi v jejich pravých podobách, které jsou však vylíčené jen velmi neurčitě a málokdy je možné si díky nim vytvořit obrázek. Ale existují i jiné příběhy - povídačky o tajemném černovlasém muži, v jehož očích zářilo noční nebe samotné, který naučil špatného básníka psát výměnou za dvě básně napsané pro něj. O mohutném muži, po jehož odchodu zbyl z onoho místa jen prach. O dívce s kočičíma očima, pro kterou zahořel neukojitelnou touhou nejeden muž. Povídá se, že Věční někdy sestoupí na zem. Inkognito, nepoznaní, aby byli mezi lidmi, těšili se z jejich přítomnosti.

Nikdy nefungovaly společné modlitby a nikdy nebyly ani pevně dány - lidé jen v pokoře říkají svá přání či obavy. Osud prosí o štěstí, Smrt o delší život, Sen o klidné spaní, Touhu o zdravé sebevědomí, Zoufalství o shovívavost a Radost... nu, o existenci. Jsou vystavěny pouze sedmicípé chrámy, z nichž většina již leží v rozvalinách. Přesto se na venkově někdy sem tam nachází a jeden je i v samotné Paříži, ve Dvoře zázraků jako pozůstatek přežitého, starého. V každém rohu se nachází neurčitá socha s tváří ukrytou pod kápí, bez výrazu a tváře. Pouze jejich symboly prozrazují jejich totožnost.

Osud
Nejstarší ze všech sourozenců, který přišel tehdy, když se poprvé objevila živá bytost. Neutváří však jejich cestu, jak by mnozí čekali, pouze ji čte z velké knihy. Slovo po slovu, stránku po stránce. Až ji jednou přečte celou? Kdo ví, co bude. Možná konec, možná nový začátek, to neví ani on sám. Osud je slepý, a proto se prakticky nikdy nezjevuje mezi lidmi. Přesto se říká, že vidí vše. Jeho domovem jsou rozsáhlé vždy rozkvetlé zahrady a jeho symbolem je kniha.

Smrt
Druhá nejstarší sestra, neboť vše, co se narodí, musí také zemřít. Pouhým dotekem je tedy schopna vzít život stejně jako přeškrtnutím jména v knize, kde jsou napsané všechny živoucí bytosti. Nemůže však dělat výjimky - pokud někomu život vzít má, musí tak udělat v onu chvíli, na sekundu přesně. Milosti vydat nesmí, stejně jako proces samotný nesmí být urychlen - v sázce je nakonec rovnováha vesmíru. Jeden den během století si musí prožít jako smrtelník - aby poznala život, zažila svou vlastní smrt. Jejím znakem je havran a jejím domovem je palác z černého mramoru s 333 věžemi a věžičkami. Její moc je největší v zimě a naopak ustupuje v létě.

Sen
Také Oneiros nebo Morpheus, chcete-li. Sen ovládá a věnuje všechny sny - myšleny ty ve spánku. Stejně tak je však může také vzít, což jeho přičiněním vede k postupnému zešílení. Dříve existovaly sny pouze krásné, barevné, dobré, ale postupem času Sen zahořkl a tím také vznikly noční můry. Je velmi založený na rodinu a obvykle například doprovází svou sestru Smrt při její povinnosti stát se smrtelnou. K té má také nejblíže a Sen je tam jediná bytost na světě, ke které cítí Smrt jakousi náklonnost. Žije v paláci spleteném ze snů a jeho symbolem je zářivá osmicípá hvězda.

Zkáza
Robustní a mohutný muž s vlasy zrzavé barvy, který se mezi lidi vydává velmi často - nebo alespoň tak, jak mu to jeho schopnosti dovolí. Jeho základní vlastností totiž je, že místo, na které přijde, po jeho odchodu zákonitě zmizí z povrchu zemského. Je zničeno a nezáleží na tom, jaký způsob byl užit. I proto si ho toužilo mnoho panovníků podmanit a během starých dob se objevilo několik pokusů ho svázat a donutit poslouchat. Každý z nich se ukázal jako nápad špatný - dotyční si tak akorát udělali silného pomstychtivého nepřítele. Velmi tíhne k mladší sestře Radosti. Jeho domovem je pláň pokrytá rozvalinami a symbolem je kladivo.


Touha
Každý po něčem touží, otázkou je, kdy však touha přeroste v posedlost. Přesně tuhle schopnost, donutit někoho chtít tak moc, že je pro dosažení cíle schopen udělat naprosto vše, má Touha. Ve vědomí má také uložené veškeré tužby myslících bytostí, které může dle svého přetvářet, mazat nebo také plnit. Ale to se stává málokdy. Touha je však také sama o sobě velmi chamtivá. Zprvu na svět přišla jako někdo, kdo chtěl štěstí, život, ale časem zpychla a nevystačila si jen s málem. Potřebovala vše. Od každého něco. I proto není nyní sestra ani bratr, ale sestrobratr. Žije v samém srdci paláce, co je její obrovskou sochou, a jejím symbolem je rudé srdce.

Zoufalství
Dvojče Touhy, ač stěží získalo něco z její elegance. Zoufalství je robustní, s vlasy jako dráty, našedlou pletí a vybitými zuby. Základní vlastností je, že rozsévá do srdcí zoufalství a zahořklost. Pro maličkosti po důležité věci. Sama je nepříjemná, zlá a krutá. Závidí ostatním jejich krásu a mládí, co ona pozbyla, ač byla v raném věku, kdy se Věční objevili na světě, krásnou holčičkou. Přesto má ke svému dvojčeti velmi blízko a často spolu kují pikle kvůli lidem, kterými obě opovrhují. Jejím domovem je rozpadlý dům uprostřed nekonečných černých lesů a symbolem je hák.

Radost
Nejmladší sestra, milovaná všemi svými bratry, což jí naopak všechny sestry závidí. Ač je tomu už mnoho let, co se objevila na zemi, stále je to z velké míry malá hravá holčička, jejíž smích nápadně připomíná cinkot zvonků, letní déšť nebo švitoření ptáků. Lidé se k ní modlí nejčastěji, v letních měsících její socha drží vždy čerstvou žlutou růži, co je také jejím symbolem. Když však v zimě vládne Smrt, moc Radosti upadá, a to se projevuje i v tom, že růže jsou najednou sušené a obvykle vydrží po celou dobu bez toho, aby je někdo měnit - není důvod, Radost spí. Pravdou však je, že po té, co vídá lidské utrpení, začíná být Radost lehce šílená, což se projevuje ještě bláznivějšími sklony. Zemi navštěvuje velmi ráda a velmi často, jinak však obývá zámeček v rozlehlé zelené zahradě.