Ta holka jménem Gaëlle? Podivínka. Blázen. Dítě v ženském těle. Tři nejčastější odpovědi, které provází její jméno a její pověst ve čtvrti na samém okraji Paříže již mimo hradeb. Každý ji vnímá jinak, každý jí soudí jinak, ale všichni mají vesměs pravdu. Záleží na úhlu pohledu a na množství pochopení pro tu křehkou plavovlasou dívku s šedomodrýma očima.
Nejvíce pravdy však mají nejspíš ti, co ji považují za dítě, které sice uvízlo v těle vyspívající dívky, ale neustále se snaží popřít růst. Fyzicky? Nemůže. Psychicky ano. Není drzým nevychovancem, co má v pozdní pubertě tendence všem dokazovat své názory a pravdu. Ani rozmazleným dítětem, které by si muselo dupat, kdyby se jí nedostalo byť jen dost pozornosti od blízkých či kohokoliv jiného. Ač pravda, dupnout si umí a někdy zvládne být i pořádně umanutá. Ale ne, více než tohle je obyčejnou malou holkou, co se ocitla ve světě příliš velikém, než aby ho mohla obsáhnout. I tak se ale snaží pobrat toho co nejvíc – v jejím srdci je touha po objevování, které nemůže odolat, stejně jako nekonečná zvědavost, s jakou bere všechny předměty do drobných rukou, snaží se pochytit jejich tvar, strukturu, teplo, které vyzařují. Dalším znakem je věčná roztěkanost. Pozornost udrží na jedné, maximálně dvou věcech. Pokud se dostane do cizího prostředí? Než by vnímala lidi kolem sebe, co jí říkají a co chtějí, spíše oči těkají ze strany na stranu a fascinovaně si prohlíží barvy, tvary, co má kolem sebe, na rtech unešený úsměv. Sama Gaëlle lítá ze strany na stranu a snaží se co nejvíc z toho všeho pojmout, obsáhnout, pochopit. Jak bylo být stvořeno něco tak krásného, něco tak úžasné s takovými barvami, s takovým umem a precizností.
Má velmi citlivé a šikovné ruce. Však je pro ni taky velmi důležitým smyslem hmat, kterým poznává… nu, téměř vše, když to jde. Schopná natáhnout ruku ke krásným šatům a zkoumat je prsty, aniž by si uvědomila, že je v nich někdo oblečený a podmračeně se na ni dívá. Stejně tak jí fascinují cizí ruce, kdy ráda přejíždí po dlaních, ať už jemných či hrubých, jako by snad měla číst něčí život. Vždy opatrně a jemně, přesně jak to s jejíma malýma packama jde.
Může se zdát, že je tak nemožné se s ní normálně bavit, ale to také není pravda. Třebas právě při prodávání zeleniny, kterou s bratrem pěstují na své malé farmě na samotném okraji města, každé odpoledne na trhu. Na rtech veselý úsměv, ze kterého přímo srší dobrá nálada, energičnost, s jakou se věnuje zákazníkům, s jakou ji vše vysvětluje, baví se s nimi o všem možném, co jim jen na jazyk přijde. Důvěřivá a rozvrkočená. Avšak pouze k ženám, k mužům tolik ne. Protože kdysi jí její důvěřivost stála panenství a možná i život a ošklivou připomínkou je jizva na líci a obavy z mužů. Pravda, i na něj zapomíná. I muže se dokáže dotknout, když má třebas hezky zdobený šat, aniž by si v první chvíli uvědomila pohlaví. A tehdy, když ano? Ruka cukne zpět, přitiskne se k hrudníku, do modrých očí se vloudí vyděšený pohled a dívka má tendence spěšně ustupovat do bezpečné vzdálenost, dokud si dotyčný nevybojuje důvěru. A že to obvykle trvá déle. Jediný muž, kterému skutečně důvěřuje, je její bratr.
Večer co večer, vždy po trhu, se toulá Paříží. Možná má strach z mužů, ale v tomhle směru se ještě nepoučila. Miluje tu hru světem i ruch, co pomalu utichá. Každý den si vybírá jiná zákoutí, jiné uličky. Pozoruje jiné lidi, v očích jí jiskří, na rtech je unešený úsměv, kdy dokáže zůstat na jednom místě třebas hodinu, aniž by si to uvědomila. A noc co noc, pokud to jen trochu jde, má také tendence snažit se spočítat hvězdy na obloze. Nikdy se jí to nepovedlo, ale ona to také nikdy nepřestala zkoušet, dokud nebyla tak unavená, že jí pletla čísla… A občas usnula před vchodem, takže jí pak bratr musel uložit do postele. Užívá si maličkostí. Kopretiny, co rostou v trávě nebo třebas mezi dlažbou, pokud nejsou zadupány. Koně, kteří tahají povozy na trh a kterým tajně dává jablko a mazlí se s nimi, protože miluje jejich srst. Tanec, kdy se dokáže protáčet dokola třebas hodiny a je to jediná aktivita, co vybije její energii. Barevné látky, co mají na sobě její zákaznice a které má neustále tendence otlapkávat. Letní vítr ve vlasech a lesk rozsvícených svící v pouličních lampách v kalužích, když se lesknou. Med, po kterém se může utlouct. A pak také příběhy, pohádky, kterým naslouchá s pozorností dítěte, aniž by dutala. Jediné, co ji mrzí, je to, že neumí psát a číst, aby nemusela vždy hledat kejklíře či kohokoliv jiného, kdo je vypráví dětem. A také víly a skřítky, na které věří a kterým jednou za čas nosí do lesa dobroty. Podivínka, blázen, dítě. Vyberte si, co chcete, ale ve výsledku… bude Gaëlle nejspíš od každého trochu.
Nejvíce pravdy však mají nejspíš ti, co ji považují za dítě, které sice uvízlo v těle vyspívající dívky, ale neustále se snaží popřít růst. Fyzicky? Nemůže. Psychicky ano. Není drzým nevychovancem, co má v pozdní pubertě tendence všem dokazovat své názory a pravdu. Ani rozmazleným dítětem, které by si muselo dupat, kdyby se jí nedostalo byť jen dost pozornosti od blízkých či kohokoliv jiného. Ač pravda, dupnout si umí a někdy zvládne být i pořádně umanutá. Ale ne, více než tohle je obyčejnou malou holkou, co se ocitla ve světě příliš velikém, než aby ho mohla obsáhnout. I tak se ale snaží pobrat toho co nejvíc – v jejím srdci je touha po objevování, které nemůže odolat, stejně jako nekonečná zvědavost, s jakou bere všechny předměty do drobných rukou, snaží se pochytit jejich tvar, strukturu, teplo, které vyzařují. Dalším znakem je věčná roztěkanost. Pozornost udrží na jedné, maximálně dvou věcech. Pokud se dostane do cizího prostředí? Než by vnímala lidi kolem sebe, co jí říkají a co chtějí, spíše oči těkají ze strany na stranu a fascinovaně si prohlíží barvy, tvary, co má kolem sebe, na rtech unešený úsměv. Sama Gaëlle lítá ze strany na stranu a snaží se co nejvíc z toho všeho pojmout, obsáhnout, pochopit. Jak bylo být stvořeno něco tak krásného, něco tak úžasné s takovými barvami, s takovým umem a precizností.
Má velmi citlivé a šikovné ruce. Však je pro ni taky velmi důležitým smyslem hmat, kterým poznává… nu, téměř vše, když to jde. Schopná natáhnout ruku ke krásným šatům a zkoumat je prsty, aniž by si uvědomila, že je v nich někdo oblečený a podmračeně se na ni dívá. Stejně tak jí fascinují cizí ruce, kdy ráda přejíždí po dlaních, ať už jemných či hrubých, jako by snad měla číst něčí život. Vždy opatrně a jemně, přesně jak to s jejíma malýma packama jde.
Může se zdát, že je tak nemožné se s ní normálně bavit, ale to také není pravda. Třebas právě při prodávání zeleniny, kterou s bratrem pěstují na své malé farmě na samotném okraji města, každé odpoledne na trhu. Na rtech veselý úsměv, ze kterého přímo srší dobrá nálada, energičnost, s jakou se věnuje zákazníkům, s jakou ji vše vysvětluje, baví se s nimi o všem možném, co jim jen na jazyk přijde. Důvěřivá a rozvrkočená. Avšak pouze k ženám, k mužům tolik ne. Protože kdysi jí její důvěřivost stála panenství a možná i život a ošklivou připomínkou je jizva na líci a obavy z mužů. Pravda, i na něj zapomíná. I muže se dokáže dotknout, když má třebas hezky zdobený šat, aniž by si v první chvíli uvědomila pohlaví. A tehdy, když ano? Ruka cukne zpět, přitiskne se k hrudníku, do modrých očí se vloudí vyděšený pohled a dívka má tendence spěšně ustupovat do bezpečné vzdálenost, dokud si dotyčný nevybojuje důvěru. A že to obvykle trvá déle. Jediný muž, kterému skutečně důvěřuje, je její bratr.
Večer co večer, vždy po trhu, se toulá Paříží. Možná má strach z mužů, ale v tomhle směru se ještě nepoučila. Miluje tu hru světem i ruch, co pomalu utichá. Každý den si vybírá jiná zákoutí, jiné uličky. Pozoruje jiné lidi, v očích jí jiskří, na rtech je unešený úsměv, kdy dokáže zůstat na jednom místě třebas hodinu, aniž by si to uvědomila. A noc co noc, pokud to jen trochu jde, má také tendence snažit se spočítat hvězdy na obloze. Nikdy se jí to nepovedlo, ale ona to také nikdy nepřestala zkoušet, dokud nebyla tak unavená, že jí pletla čísla… A občas usnula před vchodem, takže jí pak bratr musel uložit do postele. Užívá si maličkostí. Kopretiny, co rostou v trávě nebo třebas mezi dlažbou, pokud nejsou zadupány. Koně, kteří tahají povozy na trh a kterým tajně dává jablko a mazlí se s nimi, protože miluje jejich srst. Tanec, kdy se dokáže protáčet dokola třebas hodiny a je to jediná aktivita, co vybije její energii. Barevné látky, co mají na sobě její zákaznice a které má neustále tendence otlapkávat. Letní vítr ve vlasech a lesk rozsvícených svící v pouličních lampách v kalužích, když se lesknou. Med, po kterém se může utlouct. A pak také příběhy, pohádky, kterým naslouchá s pozorností dítěte, aniž by dutala. Jediné, co ji mrzí, je to, že neumí psát a číst, aby nemusela vždy hledat kejklíře či kohokoliv jiného, kdo je vypráví dětem. A také víly a skřítky, na které věří a kterým jednou za čas nosí do lesa dobroty. Podivínka, blázen, dítě. Vyberte si, co chcete, ale ve výsledku… bude Gaëlle nejspíš od každého trochu.
Do jisté chvíle nebylo v jejím životě absolutně nic v nepořádku. Malá holčička se narodila farmáři a jeho ženě do rodiny, kde už dva bratři byli, jako nejmladší, jako benjamínek. Dostala staré keltské jméno Gaëlle. Byla milována, ačkoliv její výchova nezůstala jen tak a maminka i tatínek ji vždy vedli jen k tomu, co bylo obecným předpokladem bráno jako dobré. Vedli ji k víře v Boha, k dobrotě duše a laskavosti srdce. Nemohla si na nic stěžovat, ačkoliv musela vypomáhat na poli, ze kterého její rodina žila. Špatně se však neměli – po zelenině bude vždy poptávka, zejména na hradbami tak velkého města, jako je Paříž. Zvládli vypěstovat tolik, aby z toho uživili sebe a měli také na prodej.
Holčička rostla, až se z ní postupem času stala dívka. Někde se však stala chyba. Asi v tom, že Gaëlle byla sotva jako její vrstevnice, které začaly pokukovat po chlapcích, svádět je, rozesmáté a veselé. Jí jako by se to netýkalo. Protloukala se životem, světem a jediné, co chtěla, bylo objevovat. Co je za rohem další ulice, co je v dalším bloku. Jak se ti a ti lidé jmenují. Muži ji zajímali stejně jako všichni jiní, snad jen princi z pohádky byla okouzlená. A chvíle, kdy ji zajímat přestali? Nebo lépe, když v ní opačné pohlaví začalo vzbuzovat strach? Toulala se tam, kde neměla. Příliš pozdě večer v ulici, kde nikdo nebyl. Jen ona a dva přiopilí mladíci, nejspíše z lepší společnosti, kteří s ní začali hovořit, lichotit jí, vnucovat se. Gaëlle, důvěřivá jako vždy, nekřičela. Neutíkala. Nebránila se, byla jen… milá, hodná. Což se jí nakonec vymstilo v podobě pláče, kdy se jim bránila, prosila, aby ji nechali být, nedrželi ji a pustili, aby jí nebrali její nevinnost. Vzali. Otec ji našel ráno, schoulenou do klubka s pořezanou tváří, protože se bránila, protože nebyla poslušná a protože nechtěla.
Ale dny plynuly dál, stejně jako týdny a roky, které si vzaly rodiče a starší bratr odešel bojovat za cizí země, protože věřil, že je to i jeho válka. Kdo ví, kde je mu konec. Gaëlle zůstala s prostředním bratrem sama. Na jejich malé farmě při poli, kde pokračují v rodinné tradici.
Gaëlle je velmi manuálně zručná - šikovná na šití a veškerou práci, co potřebuje jemnou motoriku prstů a jejich obratnost. Mimo jiné se také vyzná poměrně dobře v houbách, které během roku sbírá a spolu se zeleninou je prodává na trhu.
Žádné komentáře:
Okomentovat