Vallerie Margot

I přesto, že patří k chudákům, je velice ochotná a obětavá, o vyžebraný peníz se radši podělí s kamarádkou, která je na tom daleko hůř než ona. Žebrání jí jde snadno, zná plno kejklířských manýrů a umí jak skvěle obchodovat, tak i věci prodat. Je obdařena ostrovtipem a velkou prostořekostí, až se může zdát jako drobátko drzá. Ale ne, ona je pouze stoprocentně upřímná! Což je - přiznejme si - v této době spíš na škodu. Ona má však talent ze všech svých problémů a malérů vybruslit s takovou elegantností, kterou umí jen málokdo. Je dobrá herečka, takže vždy dostane o pár haléřů více než ostatní žebráci. Ví, jak vynaložit s penězi, proto si za poslední "výplatu" koupila nějaké cikánské hadříky s lacinými šperky, uhel na oči, ukradla mýdlo a živí se jako kartářka a věštkyně. Samozřejmě, že věštit neumí, ale díky svému dramatickému nadání a uměním improvizovat si vždycky vydělá dost na to, aby to stačilo na obživu jak její, tak jejích přátel. Je docela chytrá a má skvělý odhad na lidi. Jak už ale člověka odhadne jakkoliv, snaží se ho mít za dobře. Ona Vallerie je totiž strašně hodný člověk, možná až skoro naivní. Ví, že každá mince má rub i líc, a proto se snaží být co nejempatičtější a nejkamarádštější.
 
Jak se lidově říká, pusu má pořádně prořízlou a nebojí se na ulici oslovit ani nějakou šlechtičnu nebo šlechtice.

Navzdory jejím těžkým podmínkám se snaží vést co nejnormálnější život, zachovávat osobní hygienu a chodit RELATIVNĚ slušně oblékaná.

Její víra se dá velmi těžko popsat. Jednu dobu byla vychovávaná na víru ve Věčně, poté byla pohanka a momentálně je její víra něco mezi pohanstvím a křesťanstvím, záleží na situaci. Věří hlavně sama v sebe a nespoléhá na nějakou vyšší moc.

Je to optimistka s velkým smyslem pro humor, která i když sem tam něco ukradne, není zlá. Nikdy by nezačala šlapat, i když k tomu měla hodně nabídek. To jí prostě morální zásady zakazují.

Co se týče jejich koníčků, moc se neliší od jejich schopností, ale kromě šermu zbožňuje čtení knih. Občas se jí podaří nějakou ukradnout, nebo si nepozorovaně vypůjčit, a pak ji vrátit. Ona knížky prostě miluje...

Důležité jsou pro ni vzpomínky, díky tomu u sebe nosí svoje paměti a medailonek od matky. Oplývá touhou po dobrodružství a vždycky když vidí příležitost, popadne ji za pačesy.  

Byl květnový den, oslavoval se první máj - lásky čas, když v jednom z městských domů tehdejší Paříže přiváděla na svět mladá Leonda své první dítě, kterou byla neteř samotného krále Ludvíka XIII. Jejím otcem byl Nicolas Alexander Orleánský, který měl se šlechtičnou Leondou dlouhodobý milenecký vztah. Seznámili se, když Leonda přijela po ročním pobytu v Itálii zpátky do Francie, aby navštívila příbuzné. Mezi nimi byl právě i Nicolas. Kdo mohl vědět, že se ti dva do sebe zamilují? Nikdo, ale stalo se tak. Po pár měsících společného vztahu ale Leonda zjistila, že čeká dítě, a to bylo pro oba dva něco nepřípustného. Než se to stačilo provalit, odcestovala do svého sídla na okraji Paříže, kde pod výmluvou vážné choroby celou dobu těhotenství nevycházela z domu. Po osmi měsících se jí předčasně narodila holčička, která dostala jméno Vallerie. Nicolasovi Leonda řekla, že se jejich dítě narodilo mrtvé a sama se začala vracet do společnosti. To znamenalo jediné: malé vévodkyně se musela zbavit. I když to na první pohled nevypadalo, Leonda si holčičku zamilovala a nechtěla jí dát pryč, ale věděla, že není jiná možnost. Kontaktovala Nicolase a požádala ho, jestli by jí mohl nechat vyrobit malý zlatý řetízek, na kterém by byl přívěšek se srdcem a v něm uložená Leondiina vypodobenina s nápisem "Pro Valleriu, 1. 5. - Společně v Paříži". Odůvodnila to tak, že jí ztráta dcery moc zasáhla a řetízek chce vložit k jejím ostatkům. Pravým důvodem bylo, že to chtěla dát holčičce na cestu jako památku. Chtě nechtě, Nicolas to musel udělat hned ze dvou důvodů: prvním byl ten, že už se potřeboval přestat zabývat bývalými milenkami. A ten druhý? Musel si přiznat, že ho neskutečně mrzelo, že se dítě narodilo mrtvé. Věděl, že i kdyby přežilo, nikdy se nebudou moct setkat, ale jenom vědomí, že je živé, by ho uklidňovalo. Proč? Těžko říct... Že by nějaké "mateřské pudy"? Nebo byla jeho láska k Leondii tak velká a chtěl si na ní v podobě dítěte udělat památku? To se asi nikdo nedozví.

Každopádně týden na to, kdy přišla Vallerie na svět, šla od své matky pryč. Leonda ji zanesla k nejméně vhodným lidem, lidem, kde by člověk člověka královské krve nikdy nehledal: ke kejklířům. Žonglérům, akrobatům, artistům, krotitelům, věštcům... Tam teď Vallerie patřila. A taky mezi nimi vyrostla.

Byla vychována provazochodkyní Luciou, která byla cikánka. Vall odjakživa věděla, že Lucia není její pravá matka, ale kdo jí byla, to vůbec netušila. Jediné, co měla, byl portrét v srdíčku a náznak toho, že byla v Paříži. Ve Francii totiž nezůstala! Naopak, dá se říct, že s kejklíři putovala přes celý svět! Viděla Itálii a s ní i Michallangelova Davida, Sixtinskou kapli, ochutnala kávu, díky tehdejší holandské situaci navštívila Japonsko a Čínu, podívala se do Dánska i Indie, viděla Shakesperovu hru, na vlastní kůži procítila českou třicetiletou válku, poznala Rusko, vystupovala na svatbě švédského královského páru, byla u toho, když převáželi první otroky do Afriky, viděla papeže, poznala spoustu slavných osobností ať už to cestovatele, básníky, spisovatele, architekty, mořeplavce, matematiky, dramatiky nebo jejich manželky, které se zapsaly do dějin. Její život byl jedno velké představení! Nutno podotknout, že nic z toho neabsolvovala pod svým jménem, Vallerie byla na kejklířský průmysl moc vznešené jméno, a tak jí prostě přejmenovali na Margot, které ve zkratce říkali Margo. Proč zrovna Margo? Inu, to je jednoduché. Margot v překladu znamená perla a co se Vallerie týče, byla krásná jako ona a navíc vždycky perlila.

Už od raného věku jí zaškolovali do artistických věciček, díky čemuž teď umí perfektně smlouvat a kšeftovat, předvádět i ty nejtěžší gymnastické cviky, žonglovat a taky rozumí zvířatům. Ale její vystoupení bylo něco jiného: její představení představovala jízda na koni a šerm. Tohle jí živilo dlouhých 12 let. Pak přišel její velký životní převrat: rok 1623, kdy Holanďané vyplouvali na nějakou mořeplaveckou výpravu. Vallerie, nebo tedy, ehm, Margo ani na vteřinu neváhala a přidala se k nim. Ano, žena na palubě by byla za normálních okolností nepřístupná, ale Margotina prostořekost a ostrovtip nakonec posádku lodi přesvědčily, že ona k nim vážně patří. Rozloučila se tedy s Luciou a zbytkem své "rodiny", během čehož uronila ne jednu slzu. Věděla ale, že kejklíři se do Paříže jednou za pár let vrací, takže je určitě uvidí. Navíc jí Lucia slíbila, že se budou do Francie snažit jezdit častěji, aby ji viděli. Margo se tedy vydala na výpravu. Hned potom měla v plánu vrátit se do rodné Paříže a tam začít hledat ženu z obrázku - svoji matku. Ale teď jí čekalo velké dobrodružství. Na palubě plula necelý půl rok, za který se naučila perfektně holandsky a společně s osádkou objevili Pescadorské ostrovy, nedaleko od Tchaj wanu. I když je to nějak moc neproslavilo, byl to pro lidi velký pokrok, hlavně pro Číňany. Čekalo je ale další výzva: roční plavba do Ameriky! Za uběhlý rok trávila Margo hodně času učením se jak o mořeplavectví, tak i o hvězdách a astronomii. Kapitán, okouzlen její zvídavostí, jí naučil dokonce i číst a psát, což je na ženu téhle doby opravdu ojedinělé. Když dopluli do Ameriky, kromě poznávání tamní kultury se snažila Margo co přečíst co nejvíce knih a psát, dokonce začala sepisovat svoje paměti, ze kterých vznikl něco jako deníček. Léta v Americe plynula a nastal rok 1628. Čas vrátit se domů. Příští zastávka? Francie! Tam hodlala Margo jít a na nějakou dobu tam zůstat, aspoň do doby, kdy nenajde svoji matku. Další rok plavby na moři utekl jako voda na jezeře a konečně to bylo tu, vévodkyně se opět vracela do Paříže. Horko těžko se rozloučila s posádkou - se svými přáteli a vydala se vstříc novému dobrodružství. U sebe má pouhých pár zápisníků s tužkou a medailonek její matky...

Největším nadání Vallerie/Margo se dá bez pochyby nazvat její štěstí. Je šťastlivec od přírody a to jí nejednou zachránilo krk. Díky jejím šťastným náhodám má dobré znalosti z mořeplavectví, dějin, astronomie, fyziky, a dokonce umí obstojně číst a psát. Nechybí jí ani kejklířské dovednosti jako například žonglování, cvičení zvířat, akrobatické kousky a jízda na koni. Její vášní se stal šerm, ještě aby ne, když ji prvních 12 let jejího života živil! Bohužel, nemá svůj talent jak dávat najevo. Umí skvěle kšeftovat a dokonale dokáže věci prodat. Vyzná se totiž v nejrůznějších tricích a fintách, které ji naučili na cestách. Dalším jejím nesporným kladem je schopnost podmanit si spoustu lidí pouhým mrknutím oka. Vážně, nenaleznete snad člověka, který Vallerii/Margo poznal a neměl ji rád. Kdo ví, jestli za to může její ostrovtip, nebo její okouzlující krása. Margo totiž pochytila vzhled po svém otci, teda kromě očí, ty má po matce. Tahle kombinace se může zdát i trochu vražedná, když si ještě přimyslíme k Margo krásné šaty a ne hadry, na kterých v ulicích chodí. I tak dokáže pouhou svou přítomností vyloudit lidem úsměv na rtech.