Raoul Jacquet

Na Raoulově povaze se hodně podepsal jeho život, vzpomínky a všechny jeho myšlenky, jenž mu neustále kolují v hlavě a rozhodly se otravovat Jacquetovu mysl neustále, ve dne i v noci, kaž

dý den v roce. Na první pohled je to jasný samotář, málokdy ho uvidíte ve společnosti s úsměvem žertovat se ženami nebo spolupracovníky, většinou si ho totiž a nějaké události ani nevšimnete, jistě sedí v nějakém zapadlém rohu a popíjí víno. Spokojí se se společností jedné dámy, či velmi dobrého kamaráda, nic víc nepotřebuje. Moc toho nenamluví, nikdy nepatřil mezi ty upovídané, jenž mají pocit neustále řešit novinky ve městě a kdo se s kým vyspal a jak moc při tom hlučeli. Raoul osobní věci drží daleko od ostatních, nemá potřebu se s nimi svěřovat a zbytečně tak o sobě prozrazovat všechny slabiny, které by proti němu mohl kdokoliv a hlavně kdykoliv použít.

Je velmi těžké si z něj vytvořit přítele. Většinou mu to chvilku trvá, svobodně se rozmluvit a navázat tak nějaký jiný kontakt, než jen hloupé mlčení a čekání, až něco začne ten druhý. V případě, že je schopen si s vámi bez zadrhnutí povídat, ba dokonce i zavtipkovat nebo se dokonce usmát, je to pro většinou výhra. Když už se mu však dostanete pod kůži, hodně, hodně hluboko, stává se z něj ochranář, který by pro vaše bezpečí udělal první poslední a niky by si neodpustil, jestliže by vám někdo něco provedl jinak by si ho našel. Našel a skončil to s ním tak jak si jen zaslouží, stejně jako jeho otec, i když tomu by nejraději uřízl všechny části těla a nechal vykrvácet. To by bylo totiž to, co si zasloužil.

Není zlý, ačkoliv by si to většina lidí mohla myslet. Má za sebou věci, které nikdo nepoznal za celý život a to si na něm vybralo svou daň. Je sice rozmrzelý permanentně, snaží se to ale hluboko v sobě pohřbít a vše se vydere na povrch až jen tehdy, kdy povolí otěže a nechá všechen vztek vylétnout na povrch. Udělal by v té chvilce cokoliv, mlátil, šermoval, zabíjel... nevztáhl y však ruku na někoho koho miluje, na někoho kdo je nevinný. Nikdy.

I když by mohl působit jako hrubián a ve výchově mu slušné chování opravdu chybělo, naučil se jej. K ženám se chová s úctou, přeci jen si to zaslouží. Mají velmi důležitou roli, ačkoliv je většina mužů bere jako součást každodenního života a chová se k nim hrubě a ošklivě, kolikrát se je nebojí praštit nebo rovnou vyhodit z domu. Kolikrát už to jen viděl a pak dal mužům za vyučenou a křehkým stvořením pomohl a uklidnil je. Ví jak se chovat ve společnosti, není to úplný tupec. Je naopak velmi chytrý a schopný řešit situace většinou rozumem než silou, jestliže to samozřejmě není zapotřebí. To pak i rád dá přes čumák cizímu člověku.

Je vynikající v udržování tajemství všeho druhu, sám jich má plno a ještě nikdy je nikomu nevyzradil. Má pro tajemství pochopení, stejně tak pro lži, jsou-li uvážlivě použity. Sám v nich je velmi dobrý a stejně tak je dokáže snadno prohlédnout, s opravdu dobrými lháři se totiž setkal snad jen jednou a to v době jeho výslechu, když byl zajat nepřáteli. Odtamtud si donesl také nejen spoustu jizev, ale hlavně cenné zkušenosti, které mu byli vhod už v mnoha případech.

Jeho minulost je u něj téma, za které by byl schopný se prát, lámat kosti a možná i zabít. Nikdy o svém příběhu nemluví, s nikým, ani sám se sebou a nikdy ani nebude. Snažil se vytěsnit z hlavy veškeré vzpomínky na minulý život a to se mu povedlo, nerad se vrací k té části jeho života. Pochází z poměrně chudé rodiny neschopného kováře a matky v domácnosti. Jeho rodiče se nemilovali ani po několika letech manželství, protože otec byl idiot a miloval jen sám sebe a svůj alkohol. A kurtizány, samozřejmě, ale po jeho vlastní ženě ani neštěkl. Byla pro něj nic, jen obtížným hmyzem, jenž byl dobrý leda tak na zplození potomka, kterého by vychoval podle svého gusta jako svého milovaného a úžasného synka. To se však nestalo. Na konci roku 1597, se mu sice narodil syn, on však nebyl ale vůbec tak jak si ho představoval. Byl to obyčejný hubený kluk, který se všeho bál. Chlapec pomalu rostl a ačkoliv byl velmi zvídavý chlapeček, který málokdy zůstal sedět na zadku a na rtech mu často pohrával úsměv, nebyl vůbec jako člen jejich rodiny. Byl od obou rodičů natolik odlišný, že si častokrát hrával raději sám, než s matkou, která mu ale i tak věnovala spoustu času. Dlouhé čtyři roky byl Raoul jedináček, který však vůbec nebyl rozmazlený a nevychovaný, ale naopak velmi disciplinovaný a slušný človíček, to se však změnilo jednoho letního dne, kdy se mu narodila krásná malá sestřička, kterou on sám pojmenoval Pauline a stala se pro něj na světě vším. Staral se o ní každý den, obzvlášť když matka onemocněla. Věnoval se jí, hrál si s ní a krmil jí, byl pro ní oporou a naopak, ona byla to jediné, co na tomto světě miloval. Byla to jeho malá sestřička, za kterou by kdykoliv položil život. Jejich matka brzy zemřela, i když se městský lékař snažil sebevíc, byla příliš slabá, vzdala se.

Život obou sourozenců rozhodně nebyl jednoduchý. Neměli budoucnost, starali se sami o sebe a kdykoliv se jejich otec opil, zmlátil je k nepoznání. Většinou tedy jen Raoula, který se zastal svojí sestřičky a bránil jí vlastním tělem. Brzy se rozhodl odejít, opustit společně s Paul rodné město a jít si hledat místo jinde. Tohle nebyl život, který by si pro svou mladší sestru přál, chtěl pro ní jen to nejlepší. Ukradl koně, zabalil zásoby a vše skvěle připravil, bohužel osud zamýšlel něco úplně, ale úplně jiného. Nedovolil jim odejít. Alespoň ne společně.

Častokrát si vzpomene na ten den, kdy se změnil. Vzpomíná si na ten neuvěřitelný pocit smutku a zlosti, když jednoho večera přišel domů a těšil se na noční úprk, našel bezvládné nahé tělo jeho malé Pauline ležet uprostřed místnosti na chladné podlaze, v očích jasně viditelný strach, rty zkroucené do křiku o pomoc. Snažil se jí pomoci, snažil, ale bylo už pozdě. Znásilnil a zabil jí její vlastní otec. Krev mu vřela, srdce pumpovalo šílenou rychlostí, ani sám sebe se nesnažil uklidnit. Zatínal ruce v pět, nehty se mu zarývaly hluboko do dlaně. Nikdy, nikdy nebyl tak strašně naštvaný a v té době se mu v hlavě vynořil jen jeden jediný plán, plán jak se pomstít. V tento okamžik také naposledy obrátil oči k Bohu. Byl si totiž jistý, že kdyby tam nahoře opravdu byl... nikdy by nic takového nedovolil. Ne tak nevinnému stvoření jako byla jeho copatá sestra. Sešel do otcovy ložnice, věděl moc dobře, že si pod polštářem schovával dýku, kdyby náhodou se mu někdo snažil vzít to málo, které měl, a se zbraní mu šel naproti do kovárny, kde se jisto jistě zase naléval neznámým alkoholem a plánoval si užívat s nějakou z žen mířících domů ke své rodině. Do dnes si pamatuje, jak ho našel opilého, úplně beze smyslů, jak se opírá o dřevěný stůl a pije z poloprázdné láhve. Jak mu po slovech „Tohle je za Paulie“ bodl dýku hluboko do břicha.

Opustil dům, odešel jen s několika málo věcmi a na koňském hřbetě co nejrychleji opustil svou rodnou vesnici. Nenáviděl to tam od prvního okamžiku a cítil úlevu, když rychlejším cvalem jel dál a dál od toho města prolezlého idioty jako byl jeho otec. Netruchlil, jeho myšlení mu to nedovolovalo. Byl schopný myslet jen a jen na chladnou smrt bez mrknutí oka, na nepředstavitelný vztek, který v něm kypěl a nenávist ke všem, kteří si kdy nějak dovolili na nevinné.

Odešel do armády a ačkoliv se zbraněmi toho příliš neuměl, jen úplné základy, za velmi krátkou chvilku se toho naučil dvakrát tolik co ostatní. Rok co rok, co se cvičil a bojoval po boku ostatních vojáků, se zlepšoval a postupoval na žebříčku výš a výš a brzy po dvacátých narozeninách patřil k těm nejlepším. Každý den ho poháněla jen pouhá vzpomínka na mrtvé tělo jeho malé milované sestřičky, na to, co jí ten idiot musel provést. Nenávist však přerostla v neustálý vztek na všechno kolem, mnozí by si řekli, že zešílel. Stal se z něj jakýsi stroj, lidský přístroj na jakýkoliv úkol poháněný agresí a touhou ublížit každému kdo si to zaslouží a právě to ho dostalo do Červené Gardy. Den kdy mu oznámili, že si ho žádají v Paříži u gardistů, byl pro něj velkým krokem v jeho kariéře. Už nebyl ten hubený kluk, který se bál i velké bouřky, ale dospělý muž, který měl odvahu a nikdy neutekl od úkolu, ať byl jakýkoliv. Červení ho mezi sebe ze začátku příliš nepřijali. Byl odtažitý, držel se od všech o krok dál, přestože měl ve všem trochu náskok. Brzy si však na sebe zvykli, ačkoliv toho nikdy moc nenamluvil, ani o sobě, ani o ostatních. Rád si udržoval to svoje místo v pozadí, nikdy nevíte, kdy se vám taková pozice může hodit, že?

Je to už skoro šest let, co nastoupil poprvé mezi své nové druhy v Paříži a od té doby neuplynul jediný den, kdy by své rozkazy nebral naprosto vážně a nesnažil se je splnit jak nejlépe uměl. A tak to taky zůstane, dokud za své povinnosti nepoloží vlastní život. Ten den bude nejšťastnější v celém jeho životě, potká se znovu se svou sestřičkou.

Stejně jako ostatní červenokabátníci musí ovládat zbraně, což je také jeho nejsilnější stránka. Ačkoliv ani meče a ani pistole nemluví, rozumí si s nimi jako kdyby to byly živé bytosti, jedná s nimi s dávkou opatrnosti a úcty a přesto jimi vládne bravurně. Je to vynikající šermíř i střelec. Strávil dost času ve vojenském prostředí na tolik, aby si osvojil nejednu podobnou činnost. Jeho nejoblíbenější střelnou zbraní je tak trochu netradiční luk, se kterým však střílí většinou jen tak pro radost, je s ním ale velmi dobrý a jestliže zrovna není ve službě a potkáte ho na lesní cestě na koňském hřbetě, jisto jistě bude mít na zádech luk, jak je již jeho dlouhodobým zvykem. Jeho další velmi silnou schopností jsou jistě zámky. Umí během chvilky odemknout téměř cokoliv, složitější mechanismy pak samozřejmě vyžadují více času, ale většinou je úspěšně otevře bez většího zaváhání. Naučil se to kdysi dávno, ještě před naverbováním a zatím je to jedna z těch praktičtějších věcí, které se využije opravdu všude.

I když vyrůstal v nehostinných podmínkách, sám se už jako dítě naučil číst, psát i počítat. Jeho písmo je většinou malé a úhledné, v jistých případech ale trochu nečitelné, obzvláště jestliže potřebuje napsat něco hodně rychle, to pak škrábe a málokdo to po něm rozluští. Vytrénoval si tak trochu i své oko a většinu škrabopisů rozluští, když mu dáte trochu času. Ve věcech, kde se musí používat mozek se mu vždycky dařilo, protože pod tou čupřinou kudrnatých vlasů skrývá víc než jen zbraně a zabíjení. Skrývá se mu tam mozek, který je jako stvořený pro šifry a složité tvoření různých plánů až do úplných detailů. Vždycky byl všestranný a šlo mu opravdu hodně věcí, dokonce i vaření nebo tanec, zpívat ho ale slyšet nechtějte. To je snad jedna z mála věcí, které mu absolutně nejdou a když zpívá, pravděpodobně začne hýkat i osel a kokrhat kohout, jen ho přehlušili a nebyl tak slyšet jeho skvělý hudební sluch, který tak hezkým způsobem bude chtít, aby celé vaše sluchové ústrojí okamžitě imigrovalo někam, kde to nebude slyšet a bude tam pěkně klid a ticho.