Andrion se do své pozice dostal nejspíše špatnou konstelací hvězd, nepřejícností osudu či čísi vypočítavostí, protože v jádru duše se jedná o velice citlivého a vnímavého člověka, který ze srdce nenávidí nespravedlnosti prováděné na jiných. Snad proto na sebe vzal úlohu vykonavače práva a nositele smrti, protože pevně věří tomu, že vždy zabije jen a pouze viníka a nikdy se nesplete. Ale pojďme se na toho tajemného muže podívat trochu zblízka…
Na první pohled se mu stoprocentně vyhnete – ať vypadá přitažlivě jakkoli, tak přeci jen chodí odívaný výhradně v černé, ruce obalené v rukavicích a nelžeme si, snad každý zná pařížského kata. Nepůsobí vyloženě odměřeně, ačkoli si to tak spousta lidí vykládá, spíše zasněně, zamyšleně a trochu nevyrovnaně s tím, co se okolo něj děje. Sám uvnitř sebe má zmatek, ze kterého se nedokáže vymotat, nevidí svět těch obyčejných jejich očima a velice snadno se podiví úplným banalitám. Pro vstřebání informací potřebuje dostatek času a samotu, rozhodně nečerpá svou energii z veliké společnosti, kam ve výsledku vlastně ani nesmí.
Pokud se s ním přeci jen rozhodnete promluvit, tak si lze povšimnout zdvořilosti ke všem, kteří si to v jeho očích zaslouží – každý slušně se vyjadřující muž a jakákoli žena. Byl přísně vychován k toleranci, respektu a ochotě pomáhat ostatním v momentě, kdy to potřebují, proto dost často není schopný prohlédnout lidské hry a neupřímnost, věnuje peníze i těm, kteří je ve skutečnosti nepotřebují, a možná se i párkrát stalo, že i těm ne úplně čestným.
Na druhou stranu Andrionovy smysly pracují za každé situace na sto procent, vždy slyší, co se kde šustne, vidí nepřirozené pohyby mimiky, rozpozná rychle lháře a jakékoli případné fyzické nebezpečí. V ten moment se rapidně mění jeho náhled na věc, nebojí se ublížit komukoli, aby obránil všechny slabší. To vlastně dělá dost často, s radostí pomáhá těm, u kterých očekává, že něco nezvládají, proto se občas dostal do křížku i s více uvědomělými ženami, které to braly jako osobní útok. Nutno však podotknouti, že on by nikdy na slabší pohlaví ruku nevztáhl, nebyl-li by to rozkaz z vyšších míst. Poté udělá vše, co mu bylo nařízeno.
Na svou obranu nevyužívá nic ze svého řemesla, většinou se snaží daného agresora uklidnit pomocí slov, a pokud nevidí jiné východisko, tak sáhne k těm nejvíce účinným metodám paralyzování, neublížil by nějak z vlastního popudu. Jedná-li se ale o někoho, kdo by teoreticky měl být schopný se ohánět mečem, tak raději volí tuto možnost. Nerad by přišel o svou čest či o ni někoho připravil.
Slepě poslouchá autority, neodvažuje si přemýšlet nad tím, co mu úředníci z paláce nosí, neptá se jich, jak by v dané situaci reagovali oni, jen odvede čistě a precizně svou práci a pokračuje v dumání nad pomíjivostí lidského života. Ještě nikdy se mu naštěstí nestalo, že by se mu do rukou dostal někdo, kdo by nebyl doopravdy vinný, ale přichází doba, kdy by asi měl začít zvažovat, zda uvěří té veřejné verzi. Během výslechu neprojevuje žádné emoce, víceméně všechny úkony spojené se svou prací provádí s čistým svědomím, prázdnou hlavou a chladnou logikou, vše dohromady tvoří nejbolestnější a nejmučivější kombinaci, inu v ten moment není úplně sám sebou.
Lidmi svým způsobem pohrdá, nechápe jejich násilnické tendence, které vlastně ani nikdy neměl, opovrhuje všemi těmi agresivními opilci, co znásilňují chudé dívky, mlátí své manželky… A nechápe žádné neřesti, vyrůstal v bázni před Bohem, a sám by nikdy nic takového neudělal. Alkoholu se nevyhýbá, ale zná svou míru a tu ze zásady nepřekračuje. Na světě vidí tolik krásného i bez omámené mysli, zbožňuje procházky po městě, rád si prohlíží fungující rodiny, zastaví se a pochválí mladou dámu, věnuje květinu malé dívence schované v matčině sukni. Ale řekněte lidem, že mistr popravčí je více nevinný než oni všichni dohromady!
Zakládá si na rodině, nikdy by nepromluvil křivého slova o nikom, s kým ho poutá krev, a stejně tak se nemusíte bát, že by komukoli vyzradil vaše tajemství, zůstává do posledního dechu diskrétní. Nemá příliš mnoho přátel, ale o to více zbožňuje ty, kteří mu dají skutečně šanci se projevit celou svou duší. Jedná s nimi nesmírně citlivě, hýčká si je a pečuje o jejich blaho do takové míry, jaké je schopen. Co se žen týče, tak skutečně v nich vidí slabé pohlaví, které musí za každou cenu ochránit, miluje je za jejich něžný vtip, kouzelný pohled na věc a nevýslovnou krásu, inu ještě nenašel žádnou, která by s ním chtěla sdílet zbytek jeho života. Za takovou, která by skutečně ukořistila jeho srdce a přijala ho takového, jaký je, by zabíjel. A zemřel.
Ve výsledku? Stojí před vámi rozpolcená osobnost, naivní muž bojující s hrůzami světa, vrah milionů lidí, tyran všech hříšníků, ale hluboce věřící člověk, milovník žen a společnosti, zarputilý samotář… Záleží jen na vás, co v něm uvidíte. Lidé totiž rádi věří tomu, co si přejí, aby byla pravda.
Na první pohled se mu stoprocentně vyhnete – ať vypadá přitažlivě jakkoli, tak přeci jen chodí odívaný výhradně v černé, ruce obalené v rukavicích a nelžeme si, snad každý zná pařížského kata. Nepůsobí vyloženě odměřeně, ačkoli si to tak spousta lidí vykládá, spíše zasněně, zamyšleně a trochu nevyrovnaně s tím, co se okolo něj děje. Sám uvnitř sebe má zmatek, ze kterého se nedokáže vymotat, nevidí svět těch obyčejných jejich očima a velice snadno se podiví úplným banalitám. Pro vstřebání informací potřebuje dostatek času a samotu, rozhodně nečerpá svou energii z veliké společnosti, kam ve výsledku vlastně ani nesmí.
Pokud se s ním přeci jen rozhodnete promluvit, tak si lze povšimnout zdvořilosti ke všem, kteří si to v jeho očích zaslouží – každý slušně se vyjadřující muž a jakákoli žena. Byl přísně vychován k toleranci, respektu a ochotě pomáhat ostatním v momentě, kdy to potřebují, proto dost často není schopný prohlédnout lidské hry a neupřímnost, věnuje peníze i těm, kteří je ve skutečnosti nepotřebují, a možná se i párkrát stalo, že i těm ne úplně čestným.
Na druhou stranu Andrionovy smysly pracují za každé situace na sto procent, vždy slyší, co se kde šustne, vidí nepřirozené pohyby mimiky, rozpozná rychle lháře a jakékoli případné fyzické nebezpečí. V ten moment se rapidně mění jeho náhled na věc, nebojí se ublížit komukoli, aby obránil všechny slabší. To vlastně dělá dost často, s radostí pomáhá těm, u kterých očekává, že něco nezvládají, proto se občas dostal do křížku i s více uvědomělými ženami, které to braly jako osobní útok. Nutno však podotknouti, že on by nikdy na slabší pohlaví ruku nevztáhl, nebyl-li by to rozkaz z vyšších míst. Poté udělá vše, co mu bylo nařízeno.
Na svou obranu nevyužívá nic ze svého řemesla, většinou se snaží daného agresora uklidnit pomocí slov, a pokud nevidí jiné východisko, tak sáhne k těm nejvíce účinným metodám paralyzování, neublížil by nějak z vlastního popudu. Jedná-li se ale o někoho, kdo by teoreticky měl být schopný se ohánět mečem, tak raději volí tuto možnost. Nerad by přišel o svou čest či o ni někoho připravil.
Slepě poslouchá autority, neodvažuje si přemýšlet nad tím, co mu úředníci z paláce nosí, neptá se jich, jak by v dané situaci reagovali oni, jen odvede čistě a precizně svou práci a pokračuje v dumání nad pomíjivostí lidského života. Ještě nikdy se mu naštěstí nestalo, že by se mu do rukou dostal někdo, kdo by nebyl doopravdy vinný, ale přichází doba, kdy by asi měl začít zvažovat, zda uvěří té veřejné verzi. Během výslechu neprojevuje žádné emoce, víceméně všechny úkony spojené se svou prací provádí s čistým svědomím, prázdnou hlavou a chladnou logikou, vše dohromady tvoří nejbolestnější a nejmučivější kombinaci, inu v ten moment není úplně sám sebou.
Lidmi svým způsobem pohrdá, nechápe jejich násilnické tendence, které vlastně ani nikdy neměl, opovrhuje všemi těmi agresivními opilci, co znásilňují chudé dívky, mlátí své manželky… A nechápe žádné neřesti, vyrůstal v bázni před Bohem, a sám by nikdy nic takového neudělal. Alkoholu se nevyhýbá, ale zná svou míru a tu ze zásady nepřekračuje. Na světě vidí tolik krásného i bez omámené mysli, zbožňuje procházky po městě, rád si prohlíží fungující rodiny, zastaví se a pochválí mladou dámu, věnuje květinu malé dívence schované v matčině sukni. Ale řekněte lidem, že mistr popravčí je více nevinný než oni všichni dohromady!
Zakládá si na rodině, nikdy by nepromluvil křivého slova o nikom, s kým ho poutá krev, a stejně tak se nemusíte bát, že by komukoli vyzradil vaše tajemství, zůstává do posledního dechu diskrétní. Nemá příliš mnoho přátel, ale o to více zbožňuje ty, kteří mu dají skutečně šanci se projevit celou svou duší. Jedná s nimi nesmírně citlivě, hýčká si je a pečuje o jejich blaho do takové míry, jaké je schopen. Co se žen týče, tak skutečně v nich vidí slabé pohlaví, které musí za každou cenu ochránit, miluje je za jejich něžný vtip, kouzelný pohled na věc a nevýslovnou krásu, inu ještě nenašel žádnou, která by s ním chtěla sdílet zbytek jeho života. Za takovou, která by skutečně ukořistila jeho srdce a přijala ho takového, jaký je, by zabíjel. A zemřel.
Ve výsledku? Stojí před vámi rozpolcená osobnost, naivní muž bojující s hrůzami světa, vrah milionů lidí, tyran všech hříšníků, ale hluboce věřící člověk, milovník žen a společnosti, zarputilý samotář… Záleží jen na vás, co v něm uvidíte. Lidé totiž rádi věří tomu, co si přejí, aby byla pravda.
Liesel Tabea Morgenstern nenáviděla všechno francouzské tak moc, jak jen německy mluvící žena může, ale vše se změnilo, když potkala Zacharie. Těžko říci, čím jí kat ze samotného srdce Francie učaroval, inu zřekla se celé své rodiny a odstěhovala se do země, se kterou měla pramálo společného. Usadila se se svým novým manželem daleko od všech Francouzů a od té doby nepřestala truchlit po své domovině. Zacharie velice brzy převzal řemeslo po svém otci a vypálil tak drobounké blondýnce cejch na čelo – přeci jenom on nosil smrt a ona byla jeho družkou. Trvalo to dlouho, ale nakonec Liesel svému muži odpustila Francouze, francouzštinu i celou tuhle proradnou krajinu, pouze jedna křivda nadále zůstává v jejím srdci a budí ohromnou nenávist, nikdy se nesmířila s krví na jeho rukách.
Píše se štědrý večer roku 1591, německá dívenka skučí v bolestech a porodní bába lamentuje nad strašlivým osudem těch vyžlátek, co si muži vodí do domu. Zacharie, ačkoli se v anatomii člověka vyzná a velice rád by své milované pomohl, nesmí být u zrození vlastního syna přítomen. Venku mrzne, dítě ne a ne vylézt a celé útulné sídlo vyzdobené na zítřejší svátek tíží strach a neuvěřitelná bezmoc. Trvalo to takřka jeden celý den, než se konečně podařilo vyprostit Adriona z lůna jeho matky, aby byl ihned odebrán z milující náruče své rodičky a svěřen do péče otce, jemuž se všichni vyhýbali… Zde se ale zrodilo neuvěřitelně silné pouto, které se nástrahami času už jen posilnilo.
Liesel potřebovala trochu odpočinku před tím, než se postará o poslední dvě věci, které jí zůstaly na světě, ale touha poprvé spatřit své milované dítě dokázala zázraky a poslední den onoho roku již nadšeně pobíhala po místnostech, v náručích modrooký poklad, a zpívala německé ukolébavky. Nikdy více nebylo v katovně tak živo jako v této době.
Adriona snad musel zbožňovat každý, měl v sobě kouzlo energického drobka, maminčina mazánka, tatínkovy pýchy a rošťáka. Nebyl kout jejich ulice, který by neprolezl, neexistovala věc, kterou by s chutí neožižlal, neodmlouval, pořádně jedl a zbožně vzhlížel ke všem kněžím a Bohu. Již odmalička byl veden k silné katolické víře, respektu, vstřícnosti, toleranci a bez ohledu na to, co mu kdo prováděl, nesměl používat násilí na odplatu, pouze na obranu. Možná proto se mu nikdy povolání jeho otce nezprotivilo a viděl v něm spíše jistý druh umění a hlubokých znalostí, než to co všichni ostatní Pařížané. Dlouho ho trápil jejich odmítavý přístup k jeho milované rodině, ale postupem času se naučil, že ať se jim bude snažit vysvětlit cokoli, tak nikdo z nich nikdy nemůže pochopit tu posvátnou úctu k životu, kterou oplýval jeho otec. Již tehdy se rozhodl, že půjde ve stopách svého obrovského vzoru.
Liesel s tím nesouhlasila, nechtěla, aby si její jediný chlapeček zničil budoucnost těmi litry krve, které jeho ruce prolijí, proto dala chlapce učit. O prostředky nebyla nouze, Adrionovi se tedy dostalo soukromého učitele, starého a přísného muže, který nedělala rozdíly mezi chudými a bohatými. Zpočátku chlapec s mužem bojoval – toužil si získat jeho náklonnost, pozornost a uznání, přál si slyšet, že si vede lépe, než normální děti, ale později zmoudřel a raději se věnoval tomu, co se od něj očekávalo.
Rok se s rokem sešel, situace v Evropě se začala vyostřovat, mladý chlapec zůstal ale ve své vzduchové bublině, absolutně odříznutý od všech informačních toků, vyčleněný ze společenského života a odstrčený na samotný okraj veliké Paříže. Dávno znal spoustu věcí, mohl konkurovat učencům, předčítat kněžím, ale o osudu člověka jako on se již dávno rozhodlo. Zacharia vzal svého syna do učení a předal mu to jediné, co mu zůstalo – své zkušenosti, své umění a své znalosti. Den co den mu vykládal o zákoutích lidského těla, nutil ho tahat těžké pytle tam a zpět, nenechal ho v noci spát, podnikal podlé výpady, zkoušel ostrost smyslů a bystrost myšlení, ptal se, hádal se, vláčel toho ubožáka tam a zpět. Ukázal mu Paříž bez pozlátka chrámů, donutil ho kleknout si před žebráky, odevzdat se přáním božím a vzdát se i té poslední kapky pozemského, co v něm mohla zbýt…
Adrion za těch pár let výcviku duševně zestárl, ale těžko říci, zda zmoudřel. Získal jiný náhled na svět, než se od řadového měšťana očekávalo, zvládl zabít pobudu tisíci způsoby, mučit dlouhé dny ženu, která se odmítala přiznat, způsobit neuvěřitelná muka, trýznit fyzickou schránku, ale nikdy se nesnížil k tomu, aby komukoli ublížil bytostně a bezdůvodně. Nezapojil se do hospodských rvaček, hromadných znásilnění ani podobných hrůzností, snažil se pomoci všem těm nevinným obětem lidského strachu, ale svým způsobem ztratil sám sebe jako člověka.
Následoval výlet do srdce tehdejšího ohniska nepokojů, nádherné a tajemné Prahy, postupně odhaloval všechna tajemství svého řemesla, učil se od těch nejlepších, přesahoval dosud vytyčené hranice a hledal zde i svou životní lásku. Doufal, že by snad mohl jeho příběh začít stejně jako jeho rodičů, ale tolik se spletl… Skutečně ho spousta žen obdivovala a milovala, jenže mnohem více než dobré srdce je zajímaly zlaté mince, kterými platil víno. Proč jen nebyl trochu více obezřetný? Skončil bez ženy, peněz i lahodného moku. Nastal čas vrátit se zpět.
Francie ho vítala s otevřenou náručí, rodině se hrozivě stýskalo a otec začínal být na svou práci poněkud starý. Liesel už se na hlavě také objevilo pár šedivých vlasů a toužila po snaše, kterou by zasvětila do péče o tento půvabný pozemek dříve, než nadobro odejde z tohoto světa. Adrion přebral velice rychle většinu povinností svého otce, avšak formálně zůstával stále a pouze učněm. Zabíjel ve jménu státu, mučil pod křídly práva, vyslýchal a trestal dle božích zákonů. Dokázal však i léčit ty méně šťastné, napravovat drobná zranění a nikdy nezapomněl přihodit něco k dobru pro žebráky. Pravidelně navštěvoval kostel, plnil veškerá omezení a opatření, která se na mistra popravčího uvalila.
Co všechno lidé nezvládnou… Přenesou se přes odsouzení, zapomenou na strašlivé pomluvy a dokáží si vybudovat svůj malý kousek ráje nedaleko Seiny, jak houževnatí to jsou tvorové! Ale jednu věc nepřežijí rozhodně. Svou smrt. Špatné zdraví Liesel, drobounká postava a útlé údy se staly pastvou pro záludnou nemoc, která do několika měsíců toho milovaného člověka ze světa sprovodila s neuvěřitelnou rychlostí. Adrion tomu nemohl uvěřit, jak někdo tak čistý, bez zášti a nenávisti, jen tak opustil tento svět, zasáhlo ho to s nevídanou hloubkou a možná až tehdy pochopil, co všechno se mu mistři smrti snažili sdělit.
Zacharia neměl šanci dlouho přežít, svou ženu nadevše miloval, proto do týdne zemřel žalem a přenechal tíhu bezbřehého smutku na ramenou svého jediného potomka. Adrion nejprve nevycházel z domu, seděl za okny a pozoroval ubíhající život, nereagoval na dopisy od mistrů, nejedl, nepil, nekupoval zásoby. Nikdo neví, jak dlouho tento stav trval, inu probral se opět k životu, vrátil se ten věčně zadumaný ukrytý umělecký vrah, provedl potřebná opatření pro to, aby všechny hlavy Paříže patřily pod jeho meč, a od té doby vykonává svědomitě a pečlivě své úkony přesně dle nařízení z nejvyšších míst.
Kdož ví, zda není život umíráním a smrt životem?
Píše se štědrý večer roku 1591, německá dívenka skučí v bolestech a porodní bába lamentuje nad strašlivým osudem těch vyžlátek, co si muži vodí do domu. Zacharie, ačkoli se v anatomii člověka vyzná a velice rád by své milované pomohl, nesmí být u zrození vlastního syna přítomen. Venku mrzne, dítě ne a ne vylézt a celé útulné sídlo vyzdobené na zítřejší svátek tíží strach a neuvěřitelná bezmoc. Trvalo to takřka jeden celý den, než se konečně podařilo vyprostit Adriona z lůna jeho matky, aby byl ihned odebrán z milující náruče své rodičky a svěřen do péče otce, jemuž se všichni vyhýbali… Zde se ale zrodilo neuvěřitelně silné pouto, které se nástrahami času už jen posilnilo.
Liesel potřebovala trochu odpočinku před tím, než se postará o poslední dvě věci, které jí zůstaly na světě, ale touha poprvé spatřit své milované dítě dokázala zázraky a poslední den onoho roku již nadšeně pobíhala po místnostech, v náručích modrooký poklad, a zpívala německé ukolébavky. Nikdy více nebylo v katovně tak živo jako v této době.
Adriona snad musel zbožňovat každý, měl v sobě kouzlo energického drobka, maminčina mazánka, tatínkovy pýchy a rošťáka. Nebyl kout jejich ulice, který by neprolezl, neexistovala věc, kterou by s chutí neožižlal, neodmlouval, pořádně jedl a zbožně vzhlížel ke všem kněžím a Bohu. Již odmalička byl veden k silné katolické víře, respektu, vstřícnosti, toleranci a bez ohledu na to, co mu kdo prováděl, nesměl používat násilí na odplatu, pouze na obranu. Možná proto se mu nikdy povolání jeho otce nezprotivilo a viděl v něm spíše jistý druh umění a hlubokých znalostí, než to co všichni ostatní Pařížané. Dlouho ho trápil jejich odmítavý přístup k jeho milované rodině, ale postupem času se naučil, že ať se jim bude snažit vysvětlit cokoli, tak nikdo z nich nikdy nemůže pochopit tu posvátnou úctu k životu, kterou oplýval jeho otec. Již tehdy se rozhodl, že půjde ve stopách svého obrovského vzoru.
Liesel s tím nesouhlasila, nechtěla, aby si její jediný chlapeček zničil budoucnost těmi litry krve, které jeho ruce prolijí, proto dala chlapce učit. O prostředky nebyla nouze, Adrionovi se tedy dostalo soukromého učitele, starého a přísného muže, který nedělala rozdíly mezi chudými a bohatými. Zpočátku chlapec s mužem bojoval – toužil si získat jeho náklonnost, pozornost a uznání, přál si slyšet, že si vede lépe, než normální děti, ale později zmoudřel a raději se věnoval tomu, co se od něj očekávalo.
Rok se s rokem sešel, situace v Evropě se začala vyostřovat, mladý chlapec zůstal ale ve své vzduchové bublině, absolutně odříznutý od všech informačních toků, vyčleněný ze společenského života a odstrčený na samotný okraj veliké Paříže. Dávno znal spoustu věcí, mohl konkurovat učencům, předčítat kněžím, ale o osudu člověka jako on se již dávno rozhodlo. Zacharia vzal svého syna do učení a předal mu to jediné, co mu zůstalo – své zkušenosti, své umění a své znalosti. Den co den mu vykládal o zákoutích lidského těla, nutil ho tahat těžké pytle tam a zpět, nenechal ho v noci spát, podnikal podlé výpady, zkoušel ostrost smyslů a bystrost myšlení, ptal se, hádal se, vláčel toho ubožáka tam a zpět. Ukázal mu Paříž bez pozlátka chrámů, donutil ho kleknout si před žebráky, odevzdat se přáním božím a vzdát se i té poslední kapky pozemského, co v něm mohla zbýt…
Adrion za těch pár let výcviku duševně zestárl, ale těžko říci, zda zmoudřel. Získal jiný náhled na svět, než se od řadového měšťana očekávalo, zvládl zabít pobudu tisíci způsoby, mučit dlouhé dny ženu, která se odmítala přiznat, způsobit neuvěřitelná muka, trýznit fyzickou schránku, ale nikdy se nesnížil k tomu, aby komukoli ublížil bytostně a bezdůvodně. Nezapojil se do hospodských rvaček, hromadných znásilnění ani podobných hrůzností, snažil se pomoci všem těm nevinným obětem lidského strachu, ale svým způsobem ztratil sám sebe jako člověka.
Následoval výlet do srdce tehdejšího ohniska nepokojů, nádherné a tajemné Prahy, postupně odhaloval všechna tajemství svého řemesla, učil se od těch nejlepších, přesahoval dosud vytyčené hranice a hledal zde i svou životní lásku. Doufal, že by snad mohl jeho příběh začít stejně jako jeho rodičů, ale tolik se spletl… Skutečně ho spousta žen obdivovala a milovala, jenže mnohem více než dobré srdce je zajímaly zlaté mince, kterými platil víno. Proč jen nebyl trochu více obezřetný? Skončil bez ženy, peněz i lahodného moku. Nastal čas vrátit se zpět.
Francie ho vítala s otevřenou náručí, rodině se hrozivě stýskalo a otec začínal být na svou práci poněkud starý. Liesel už se na hlavě také objevilo pár šedivých vlasů a toužila po snaše, kterou by zasvětila do péče o tento půvabný pozemek dříve, než nadobro odejde z tohoto světa. Adrion přebral velice rychle většinu povinností svého otce, avšak formálně zůstával stále a pouze učněm. Zabíjel ve jménu státu, mučil pod křídly práva, vyslýchal a trestal dle božích zákonů. Dokázal však i léčit ty méně šťastné, napravovat drobná zranění a nikdy nezapomněl přihodit něco k dobru pro žebráky. Pravidelně navštěvoval kostel, plnil veškerá omezení a opatření, která se na mistra popravčího uvalila.
Co všechno lidé nezvládnou… Přenesou se přes odsouzení, zapomenou na strašlivé pomluvy a dokáží si vybudovat svůj malý kousek ráje nedaleko Seiny, jak houževnatí to jsou tvorové! Ale jednu věc nepřežijí rozhodně. Svou smrt. Špatné zdraví Liesel, drobounká postava a útlé údy se staly pastvou pro záludnou nemoc, která do několika měsíců toho milovaného člověka ze světa sprovodila s neuvěřitelnou rychlostí. Adrion tomu nemohl uvěřit, jak někdo tak čistý, bez zášti a nenávisti, jen tak opustil tento svět, zasáhlo ho to s nevídanou hloubkou a možná až tehdy pochopil, co všechno se mu mistři smrti snažili sdělit.
Zacharia neměl šanci dlouho přežít, svou ženu nadevše miloval, proto do týdne zemřel žalem a přenechal tíhu bezbřehého smutku na ramenou svého jediného potomka. Adrion nejprve nevycházel z domu, seděl za okny a pozoroval ubíhající život, nereagoval na dopisy od mistrů, nejedl, nepil, nekupoval zásoby. Nikdo neví, jak dlouho tento stav trval, inu probral se opět k životu, vrátil se ten věčně zadumaný ukrytý umělecký vrah, provedl potřebná opatření pro to, aby všechny hlavy Paříže patřily pod jeho meč, a od té doby vykonává svědomitě a pečlivě své úkony přesně dle nařízení z nejvyšších míst.
Kdož ví, zda není život umíráním a smrt životem?
Adrionovi vládne smrt stejně dobře, jako on ji využívá, holýma rukama dokáže takřka bezbolestně usmrtit muže, ale stejně tak za pomoci věrných nástrojů umí způsobit nevídaná muka. Nečiní mu problém ohánět se mečet, řezat nožem, bodat dýkou či se rozmáchnout sekerou a to v obou případech – i když by mučil či zabíjel. Během zápasů většinou zůstává ledově klidný, ostražitý a místo planoucí agrese z něj čiší tiché nebezpečí, ačkoli sílu v pažích by mu nikdo neupřel, tak se spíše zaměřuje na slabé body lidského organismu a snaží se vyřešit situaci čímkoli jiným než smrtí, ta pro něj zůstává až krajní možností.
Zda by použil pro vraždu jed? Nikoli. Ale věděl by, po kterém sáhnout. V případě mučení ostatních projevuje vskutku zajímavou kreativitu, nebojí se sáhnout po východnějších metodách, krystalcích soli či nejnovějších přípravcích, které dokážou prodloužit dobu agónie. Nemyslím si, že by ho to doopravdy bavilo, ale rozhodně se inovacím v právu útrpném nebrání.
V lidském těle se vyzná lépe než většina smrtelníků, dokáže vyléčit všemožná zranění, vybrat dobré byliny na jednotlivé záněty a rozpoznat příznaky toho, že za vámi kráčí stín rozkladu. Anatomie lidského těla ho fascinuje, velice rád kreslí všemožné části ukryté pod vrstvou kůže, probírá nové názory a snaží se rozšířit své obzory. Ach ano, z těch kreseb lze i něco rozpoznat, možná kdyby se nevěnoval tomu, co dělá, tak by mohl mít i umělecké nadání. Umí číst, psát a mimo francouzštiny ovládá také němčinu, jazyk své drahé matky, která v něm tak zanechala alespoň něco ze svého ztraceného života. Pár slovíček zvládá i česky, to díky svému pobytu u ostatních mistrů svého řemesla v Praze, ale nedá se říci, že by byl schopný vyplodit jakoukoli přílišně rozumnou větu.
Koně ovládá bez obtíží, občas si velice rád i na nějakou tu vyjížďku vyjede, a pokud získá příležitost, tak ani lov mu není cizí. Vzhledem k faktu, že stále po svém boku nemá nikoho, kdo by o něj pečoval, si jednoduše musí umět také uvařit, poklidit a zařídit všechny věci denní potřeby.
Není úplně společenský a nezvládá běžné situace, většinu z nich stejně zažívá poprvé, protože ve své izolaci neměl příležitost se ničím podobným zabývat. S ženami jedná jako s vítězstvím, pokladem, princeznami a kráskami, ale nejde do toho city, spíše tak trochu flirtuje. A zda je umí potěšit? Pořádně si ho prohlédněte a zkuste si otázku zodpovědět sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat