obrázek
obrázek obrázek obrázek obrázek

úterý 21. června 2016

Zsigmond István Rákóczi

O Zsigmondovi se toho dá říci hodně – záleží, koho se zeptáte. Jeho otce by vám řekl, že se jedná o naprostého slabocha, z kterého nic nevyroste. Dle jeho názoru nemá žádné nacionální cítění, vnitřní sílu, odvahu a bojovnost, je ostudou jejich rodu a absolutní budižkničemu. Jeho matka by byla trochu shovívavější, tvrdila by vám, že je to teprve malý chlapeček, kterému nedávno zemřel bratr, sám chudáček neví, co chce, a má v sobě určitě ukrytého vědce či snad umělce. Válečníkem asi nebude, ale což o to, Transylvánie potřebuje své bojovníky i na poli politickém. A co vám řeknou obyčejní lidé? Je to rošťák, nezbeda, chvilku neposedí a neustále má potřebu být všude a u všeho. Jeho uším neuteče nic, jeho očička všechno vypátrají a ostrý jazýček náležitě okomentuje.

Zsigmond je ještě dítě, malé zvědavé stvoření, které na tomhle světě na svůj velký úkol ještě čeká. Rozhodně ví, že z něj nebude válečník, ani vládce – zaprvé se narodil jako druhý a poté to není nic, co by ve svém životě chtěl dělat. Netrpí utkvělou představou, že jeho národu je hrozivě ubližováno a celých těch pár metrů čtverečních by se tedy mělo vzbouřit proti obrovským mocnostem, které tlačí z obou stran. Bere věci takové, jaké jsou. Nevymýšlí nemožné scénáře, nemá rád fantastické příběhy o velkých hrdinech jezdících na medvědech. Více se zajímá o opravdové lidi.

Samozřejmě ho provází jistá míra zvědavosti, v jeho případě místy neúnosná. Potřebuje znát a vědět všechno a nejlépe ihned, jinak začíná být nervózní, nevrlý a tak trošku podlý, tím typicky dětským způsobem. Však on ví, jak působí na všechny dámy. Hodí do placu nějakou pěknou lichotku, prohlásí, že si ji rozhodně vezme za ženu, a hned ví všechno, co potřebuje. Většinou jsou to pro něj ale zbytečnosti, i když ve větším měřítku by se mohlo jednat o kostlivce ve skříni. 

Nemá absolutně žádný filtr na to, co říká. Každá věc, která ho napadne, mu projde mezi rtíky s ladností tanečnice a nijak zvláště ho nezajímá, jestli to bylo státní tajemství či úplná hloupost. Naštěstí má v sobě ale tolik dobra a rozumu, že se mu prozatím nepodařilo jeho nevybraným slovníkem nikoho urazit, vždy hledá na lidech ty dobré vlastnosti, a proto si od něj spíše vyslechnete něco o tom, jak jste půvabní, sečtělí, moudří, silní, stateční. A co si budeme nalhávat, to se poslouchá poměrně dobře. Vše pronáší s takovou nonšalancí, že vám to přijde naprosto přirozené. 

Jeho vztah k Bohu… no, respektuje, že existuje nějaká vyšší síla, ale nepřikládá jí nijak velkou váhu. Jeho smýšlení v tomhle směru je hodně ovlivněno zaměřením jeho země a místní aristokracie, ale je docela dobře možné, že se vlivem katolických Francouzů zase něčemu novému přiučí. Na podobné věci přesahující hranice jeho rozumu si většinou dělá jen povrchní názory, které často nějakým způsobem ovlivňuje aktuální rozpoložení či nálada. 

Má rád společnost, zbožňuje lidi, večírky, plesy, hony, ale i obyčejné trhy, miluje plést se všem pod nohy, získávat si na svou stranu srdce všech postarších dvorních dam, kouzlit ruměnce na tvářích dívek na vdávání… Nedělá mezi lidmi rozdíly, nezajímají ho majetkové poměry, náboženské vyznání, barva pleti, pohlaví. Nehraje to ani nejmenší roli. Ale málokdy ho uvidíte s někým v jeho věku. Není to tím, že by si s nimi neměl co říct, ale většinou se k nim nedostane. Když se mu ale poštěstí, tak se mění v malé tornádo, které je schopné během několika hodin zlikvidovat vše, co mu přijde do cesty. V momentě, kdy se spřátelí se svým vrstevníkem, tak padají všechny teoretické zábrany. Udělá cokoli, jakákoli hloupost, hanebnost či rošťárna je v daný moment tím nejlepším nápadem. Nezáleží mu na tom, jestli se zraní, jestli se o něj někdo bojí, ale stará se jen o to, aby si užil vzácné chvíle, rozproudil trochu adrenalinu v krvi.

Na určitý životní standart si navykl, proto zůstává stále záhadou, jak by si poradil někde mimo civilizaci. Nikdy neměl problém s nedostatkem jídla, zimou, hrůznými chorobami či s tím dostat to, co zrovna potřeboval. Možná toleruje více než ostatní, ale nikdo nesmí zapomenout na to, že doopravdy nepochází z nuzných poměrů, stále má v sobě něco z té modré krve – uvidíte to v pěkných kabátcích, v pevném držení těla a soucitu s těmi, kteří na něco podobného nemají. Rád podpoří dobrou věc, například věnuje své staré hračky dětem z podzámčí. Nebo kousek svého oběda ponechá toulavému štěněti.  

Zsgimond je divoký, nespoutaný, jedna obrovská vlna, která vás obejme a už nikdy nepustí. Nezapomíná na své známosti, hrdě se k vám přihlásí hned, jak vás někde zpozoruje, nezajímají ho konvence. Dělá si vše po svém, tvrdohlavě si prosazuje svou vůli a je mnohem více podobný svému otci, než by si oba dva byli ochotni připustit. V jádru duše se ale jedná o hodného chlapce, chápe některé své povinnosti a v zásadních otázkách se proti rozhodnutí autorit nebouří. To, že místo hodin latiny raději zvolí projížďku, se mu dá odpustit. A ačkoli jeho otázky se zdají býti někdy až směšně naivní, otravně dětské, tak ho někteří právě za ně milují. Protože on zůstal neposkvrněným člověkem, tabula rasa, bílým plátnem, které čeká na všechny ty krásy života. Chystá si paletu z těch nejzářivějších barev a s odhodláním mezka se bude snažit rozjasnit váš svět. I když třeba svým neotřelým způsobem.
Nárazník Habsburské monarchie a Osmanské říše, poslední připomínka uherské samostatnosti, plný nezkrotných divochů, mocných vévodů. Jediný skutečný domov rodu Rákóczi. Sedmihradsko. Transylvánie. Město Sárospatak. Přesně tam se jedné chladné únorové noci narodil drobný ukřičený uzlíček štěstí, druhý syn významného muže tehdejší doby Györgyho Rákóczi a jeho ženy Zsuzsanny Lorántffy. Ponurý obrovský hrad ožil s novým dítětem, jeho o rok starší bratr pojmenovaný po jejich otci byl totiž nesmírně vážný, tichý a tak trochu i plachý, což se o malém Zsigmondovi rozhodně říci nedalo. 

Již od útlého dětství neustále něco žvatlal, potřeboval vykonávat jakoukoli činnost (přes tahání sukních všech vychovatelek, po žižlání nejdražších šperků, padání ze schodů a obtěžování nesmírně trpělivých poníků). Ze začátku to všem přišlo milé, kam jste se hnuli, tam stál malý kníže s nesmírně důležitým výrazem a něco si vykládal v jazyce, kterému rozuměl snad jenom on sám, ale brzy zjistili, že tohle jeho objevování se v nevhodnou chvíli na všech místech může být docela problém. Jak totiž vysvětlit tomu malému chlapečkovi, že jedna služebná se nejprve nahá honí po pokoji s kuchtíkem, poté podkoním a nakonec jakýmsi malířem, co přijel kreslit jeho maminku?

První léta svého života mladý chlapec slýchal o svém otci jako o legendě, všechny děti byly vychovávány k přísné úctě vůči rodičům, ale ono se poměrně těžko věřilo tomu, že váš otec se bije hrdě jako býk, kosí všechny ty zlé bezvěrce a získává čest a svobodu. Zsigmondovi, i přes všechny matčiny pohlavky a bratrovi zkoumavé pohledy a hodiny vysvětlování, stále nešlo do hlavy, proč se někdo bije s tou obrovskou zemí na levé straně mapy, když mají možnost si sami o své správě rozhodovat, ačkoli stále oficiálně zůstávali vazaly Osmanské říše.

Onen mohutný muž občas zaskočil podívat se na své potomstvo, oplodnit manželku a opět zmizel neznámo kam. Vlastně se to stalo pouze jednou, proto se dva roky po Istvánovi narodil poslední ze tří synů – Férenc. Matka si tedy spokojeně kralovala na svém malém území, zvala si na dvůr všemožné zapálené protestantské kněze, umělce, vědce, nechala své děti vyučovat jazykům a tvářila se důležitě jako správkyně vlastního panství. Zažila toho už tolik, že neočekávala o moc více, netoužila po milostném vzplanutí, žila svými dětmi, vzděláním, vírou a svou zemí. 

Později ale přišel čas, aby se György ujal výchovy svých dvou synů – kdysi měl i třetího, ale ten rok po svém narození zemřel, jak už to tak v té době bývalo. Zsigmond si se svým otcem nikdy úplně nerozuměl, jeho dětská logika přiváděla válečníka ke slepé zuřivosti, což nemálo kdy vedlo k výprasku, na který se jen tak nezapomíná. Malý chlapec se totiž odmítal podvolit všem těm řečem o důležitosti jeho poslání, zanedbávání vzdělávání a zocelování mužné duše. Zajisté, rád si hrál s meči, štval poníky po polích, hrál si na hrdého Maďara/Rumuna, ale vždy v nesprávný moment položil nějakou zásadní otázku, na kterou většina nevzdělané armády neměla ani mozkovou kapacitu natožpak odpověď. 

Léta plynula dál, matka se zabývala svou vírou, vzděláním, univerzitou, poddanými, drahými látkami, otec zase svým následníkem, svým kouskem země, politickými intrikami. Malého Zsigmonda si nikdo nevšímal, takže si jako divoká růže vesele kvetl a kvetl… Jenže pak v prosinci roku 1930 byl jeho otec zvolen vévodou Transylvánským a počal svou vládu. Celá země tento zvrat přijala rozpačitě, Györg byl sice velice významným mužem, ale bývalý vládce měl ještě bratra… Každopádně šlechta rozhodla a nedalo se s tím nic dělat. 

A jak se tedy Zsigmond dostal do Francie? To víte – politické pletky. Situace v Evropě není natolik stabilní, aby si malé Sedmihradsko mohlo dovolit zbytečně váhat, hledá si případné spojence u těch nejmocnějších trůnů, takže první z iniciativ Zsuzsanny bylo přesunout jejího nejmladšího drobečka do sídla všech podlých hadů, trocha té šarády mu přeci jenom prospěje. Doufá, že se zda naučí všem manýrům velkých dvorů, a mohl by se i oženit s nějakou pěknou bohatou Francouzkou. Vždyť je úplně jedno, že je mu teprve osm let, non? 
Nedá se říci, že by na světě existovalo něco, v čem by doopravdy vynikal. Možná je to otravování ostatních, ale těžko říci, zda by se to dalo považovat za dobrou vlastnost. Samozřejmě je jako dítě šlechticů náležitě vzděláván, ovládá historii, zeměpis, jazyky, základy hudby, tance, společenské konverzace, čtení, psaní… Ale rozhodně se to nedá srovnávat s většinou šlechtických dětí z větších států. V jeho zemi není úplně obvyklé dosahovat vyloženě znamenitých výsledků v celosvětovém měřítku, není se ale co divit vzhledem k jejím rozměrům. Překvapivě ale ovládá poměrně slušné množství jazyků, domluví se maďarsky, rumunsky, německy a osmanskou turečtinou, nadále pak umí psát arabsky, zvládá pár slov v perštině, obyčejné turečtině a i arabštině samotné. Kvůli svému pobytu také intenzivně zdokonaluje svou francouzštinu, ale není vůbec nic neobvyklého, když použije… básnické označení (chápejte, při jeho dětské ješitnosti to přeci nenazvete chybou). Jeho lingvistická znalost pramení z míšení vlivů u jejich dvora – někdy ho vychovávají domácí, jindy přijdou Turci, jindy otec s tím, že musí rozumět těm krysám Habsburkům… Odmalička se s nimi setkával, proto mu nepřijde neobvyklé odpovídat v několika jazycích.

Jako většina lidí na Balkáně a v jeho okolí, tak i on zaplál láskou ke čtyřnohým zvířatům, bujným ořům, kteří vás nesou liduprázdnou krajinou, a proto se není co divit, že rád tráví své volné dny v sedle. Málokdy se mu podaří spadnout a hravě strčí do kapsy i některé starší, inu méně pohybově nadané šlechtice. Se zbraněmi má trochu problém, není si úplně jistý, jestli má používat koncept evropský nebo arabský. Při jeho výšce a váze by to bylo spíše na ten východnější, ale těžko někomu vysvětlíte, proč se šlechtický synek ohání prapodivně zahnutými meči a jeho učitel vypadá jako z Pohádek tisíce a jedné noci (které mimochodem bravurně ovládá a rád recituje). 

A dále? Umí moc dobře lichotit.

Žádné komentáře:

Okomentovat