Jeannette du Chambellay

"Všichni muži jsou zbabělci. Rozdíl je jenom v tom, že některé musíme povzbudit, jiné zase nesmíme zastrašit."

Něžná bytost či ďábel skrytý v těle nevinné mladé ženy? Éterická víla, jejíž ručka by snadno vklouzla do spárů vědeckého umění a diskuzí, při kterých by církev kázala o hříchu a kacířství. Sečtělá a kultivovaná dáma, co se v očích mužů stala femme fatale, nedosažitelnou múzou, svůdná a přitažlivá, podmaňující si okolí ku svému vlastnímu, leckdy sobeckému prospěchu. Nestálá, nepolapitelná, překvapující v mnoha ohledech - ať už zkušenostmi a znalostmi nejen na poli fyzických hrátek, ale i všeobecném přehledu a politikaření, stejně jako uměním spisovatelským či skladatelským. Co je pravdou a co pouze výmyslem znuděných žen, které se chytnou každé novinky, nafukujíci ji do olbřímých rozměrů a vesele podsouvající svým manželům, milencům a rádoby přítelkyním, jež musí mít po boku každá dáma hodná šlechtického titulu - i toho nejprostšího? Kdo je ona Marquerite Jeannette de Montalais, v jistých kruzích známá jako madame du Chambellay, společnice pořádající tajná setkání pro vybranou skupinku lidí, o jejíchž večírcích se šeptá ještě týdny po jejich skončení? Mýtus či skutečnost? Pravda či lež?

„Dívka by měla být dvě věci: Být na úrovni a úchvatná.“

Mnozí hádají, potají se dohadují a snaží se odhalit osobnost za velkýma stříbrnýma očima s nádechem nebes, kterými na svět pomrkává zpoza dlouhých hustých řas, co jen dodávají na nevinnosti stejně jako svodům. Záleží, na které straně propasti se nacházíte a jak hluboce se necháte vtáhnout do náručí chladné, přesto živoucí krásy a nitek, co se pomalu ale jistě šmodrchají v husté klubko, jejímuž uzlování rozumí jen Jeannette samotná. Silná, přesto na první pohled křehká a zranitelná, jak tomu u dívek podobného vzezření bývá. Záplava rusých vlnek spadajících na záda ve vodopádu, který je jen sem tam umravněn do složitě působícího účesu, při kterém hodiny trpí. Pro krásu však žena obětuje nejeden záchvěv bolesti, však vzhled je tím prvním, čím na své okolí zapůsobí. Bledá pleť nepoznamenaná přímému vystavení se slunečním paprskům, i tak bystrému oku neunikne drobná sprška světlých pih rozesetých po jemně tvarovaném pršáku, dalším z mnoha rysů, které dodávají Jeannette na dívčím vzezření, kterého využívá ve svůj vlastní prospěch. Vždyť na světě se najde toliko mužů, jež touží po nevinně vyhlížejícím obalu, protože obsah? Ten je mnohdy nezajímá. A pokud jich existuje na tisíce ve světě, pak ve Francii, jež je středem pozornosti jakožto jedna z mocností - možná svým způsobem upadající, avšak stále dosti důležitá na to, aby se na jejím dvoře v Louveru scházeli osobnosti hodné zájmu madame du Chambellay - se jich najde dostatek pro naprosto nevinné pokusy a drobné pletichaření nemanželského potomka významného rodu. Chyba lidského oka, co nehledí pod povrch a nechá se hýčkat okrasou poutající první pohled, neboť stejně jako u její nevlastní sestry Christelle není nic takové, jak se zdá. Ale našel by se snad někdo odolávající sladkému úsměvu nesoucímu se z plných rtů, jiskřičkám v očích, ve jejichž stříbřitém středu se třpytí vzdělání podávající si ruku s dívčí hravostí, která zavádí až k dětské naivitě? Pochybuji.

Útlost, křehkost, přesto pod šaty sytých barevných tónů se skrývá - či odhaluje? - žensky tvarované tělo stávající se obsahem nekonečna snů mladíků i postarších mužů, jež se nechali zlákat krásou laně snadno se maskující za černou labuť. Jedinečná, unikátní, diamant mezi sklíčky všednosti, což nabízejí uštěbetané klepny ženského pohlaví. Nudné manželky vedle nichž Jeannette vyniká nejen přirozeným půvabem a mládím, ale též otevřeností v konverzaci, kdy se nebojí otevřít jakékoliv téma, lecky i téměř nevhodné pro vyšší společnost. Co by to však byla za společnici, kdyby se držela pravidel dvorské etikety, která nutí ženy - a leckdy i muže - plkat o starých historkách, sem tam oprášených při čajových dýcháncích. Koho však už dnes zajímá, jaké faux pas provedla hraběnka de Villette za zády svého muže? Nikoho, mladou madame už tuplem ne. Avšak její projevy vzdělání, otevřené názory a vtipné poznámky spolu s poukázáním na špitavé báje nesoucí se okolo tabu jsou čerstvým závanem a i když mohou pobouřit společnost jako takovou, Jeannette si s pečlivostí svou vlastní - téměř až puntičkářskou - vybírá kandidáty hodné jejího salónu. A ten, kdo si myslí, že se zde podávají k vínu klepy, pomluvy a šokované povzdechy? Ti si mohou domýšlet dále, neboť dům madame du Chambellay se stal rájem pro básníky ,spisovatele, umělce jako takové, kteří si vyměňovali své názory s předními osobnostmi Francie roku 1630. Sama Jeannette se dokázala zhostit role hostitelky překvapivým způsobem - pořádajíce soukromá divadelní představení, přednášejíce poezii či prózu, doprovodem na theorbu, spinet či niněru, za což sklízí obdiv svých návštěv. Na onu dobu se může chlubit vzděláním hodného vyšších šlechtických či dokonce královských rodů. Ale předně za to mohl talent a dávka neutuchající zvídavosti, která popostrčila mladou dámu do vod umění a věd, ve kterých podporuje jejich představitele. Je to však předně umění bavit ostatní, díky čemuž se večírky u madame stávají pověstnými a jejich průběh se mnohdy stává předmětem různých diskuzí, častokrát přikrášlených do míry absurdna. Ptát se jí nemá smysl, odpověď v podobě mlčení, klopení pohledu s doplnkem v podobě růže ve tvářích - snad znak plachosti či rozpaky nad možnou pravdou? Provinilost? Kdo ví - nebo naopak ono rošťáctví odrážející se v kukadlech nevšedního odstínu zářivé barvy. Nejednou byla uplácena pro pozvánku v podobě prosté bílé obálky s růžovým voskem, v jehož středu se nese znak pánů ze Chambellay. Pro ručně psanou šifru s květem třešně jakožto podpisem zastupující vizitku, odkaz k ní samotné. Drobnost, kterou si nikdy neodpustí.

„Ženy se nenávidí mezi sebou pro ty přednosti, pro které se líbí mužům.“

A je to právě i ona elegance a nevšednost, co ji v očích mnoha urozených činí trnem v oku. Poznámky na adresu jejích milostných eskapád nechávají Jeannette až překvapivě chladnou, kdy častokrát obrátí celý pokus o zničení reputace a jména v úzkých i širších kruzích ve vtip s odkazem na sebe samotnou. Vědění je moc, stejně tak ale slova dokáží ranit ostrostí čepele chladné dýky a riskovat neuváženou odpověď v návalu emocí? Čím by pak byla natolik jinou, odlišnou od těch paniček, co se nechávají unést urážkou na své hlavy? Naučit se vážit slov, frází a odpovědí je jednou z předností, kterou si hýčká až s podivným komplexem. Kým by pak byla? Jen dívkou se jménem, které lidé pronášely se šeptem, ale pak? Zlovolný smích, samotná zlomyslnost, nic víc. A toho se právě bojí...

„Manželství je velmi dobrá instituce, ale já nejsem pro instituci zralá.“

Neodolatelnou ji činí i ona pozornost, kterou upírá na určité členy komunity. Stejně jako Christelle, její předrahá nevlastní sestřička, i Jeannette si vytipuje jisté objekty zájmu, postupně je oťukávajíce, zda budou vhodní pro společnost, kterou se obklopuje na svém sídle v Lucemburských zahradách. Pravidlo je jednoduché - hýčkání na pár týdnů, dva tři měsíce plné pozornosti, ale žádné sliby, žádné závazky. A už rozhodně ne v podobě manželství, které by znamenalo konec svobody. Její pravidlo, se kterým je obeznámen každý muž dělající si zálusk na rusovlasou dívku vznešených rysů a volnomyšlenkářské povahy. Pravidlo, které se neporušuje, ačkoliv nikdo nezná trest. Snad ona vidina budoucnosti bez tajného společenství, do kterého patří jen vybraný kolektiv z řad různorodých obyvatel, je příliš vážným důvodem, jež končí u sem tam teskných zamilovaných psaníček, nad jejichž obsahem se madame sladce usmívá.

„Připustím-li, že při prudkosti velké vášně je možné milovat někoho víc než sebe sama, komu tím způsobím větší potěšení - těm kteří milují, nebo těm, kteří jsou milováni?“

„Největší předností mužů je žena.“

Rod Montalais, jehož představitelé jsou známí mezi lidem též jako páni z Chambellay, vlastnící malé území v krajině Anjou, z něhož vzešlo mnoho slavných šlechticů. Sídlo plné lásky, věrnosti a ničím neporušeného svazku Mathurina de Montalais, tehdejšího pána na Chambellay, a Anny de l’Enclos. Tedy ne tak docela. Jak tomu bývá, muži sice vládnou světu, ale jsou to právě ženy, které vládnou mužům - aniž by si to právě oni připouštěli. Stejně tak tomu bylo u Anny, které se povedlo okouzlit jistého aristokrata Francise II. Vaudémonta, naneštěstí stejně utopeného ve svazku manželském. Zda to byla láska či jen náhlé milostné vzplanutí, to je otázkou, na kterou by ani jeden neodpovědi. Tak jako tak, onoho večera při jednom z plesů, které měly zahnat chmurné myšlenky na blížící se zimu, se dopustili oba dva nevěry vůči svým drahý polovičkám. A jak tomu bývá, zakázané ovoce, jež chutná nejlépe, si s sebou nese i jisté následky. V tomto případě početí malé Marquerite, která si po zbytek života nenechá říkat jinak než Jeannette, později madame du Chambellay.

Do již tak celkem početné rodiny, která zahrnovala sestru  Françoise-Charlotte, staršího bratra Roberta a v roce 1616 i posledního člena Pierra, se tak mohlo vetkat zlatou nitkou psané jméno Marquerite Jeannette de Montalais, ačkoliv pravda sahala k rodu Vaudémont. Podezření z nevěry utvrdil i vzhled, natolik odlišný od sourozenců, již se mohli pyšnit záplavou tmavých kudrn a čokoládově zabarvených očí s nádechem bažiné zeleně, stejně jako mírně podsaditou postavou a jemnou dávkou roztomilé neohrabanosti. Na druhou stranu Jeannette působila se svými zářivě rusou korunou a stříbřitým pohledem jako vybroušený démant mezi obyčejnými kousky uhlíku. Díky přirozené štíhlosti působila vyšší, elegantní pohyby labutě doplňovaly ladnost, co jí byla vložena do vínku troufalejšími kmotřičkami. Navrch ona zvídavá povaha, otevřená novým možnostem, vedení šokujících konverzací, jen něco málo z výčtu seznamu odlišností, kdy nebylo pochyb. Jeden z rodičů se dopustil nevěry a přesto, že je snadnější oblbnout manžela, že dítě je skutečně jeho, v tomto případě nebylo pochyb. Když se jako třešnička na dortu přidá zvědavost, se kterou monsieur Vaudémont strkal nos do cizích záležitostí, bylo rozhodnuto. Jeannette poputuje do kláštera voršilek v Poissy, kde se jí dostane vzdělání a případné otrávené jablko bude odstraněno od plodů, které si zaslouží zářivou budoucnost. Třeba výhodné svazky, se kterými by Jeannette přeci nemohla počítat, ačkoliv už jako malá vzbuzovala zájem ze strany mužů. Nejen svou téměř až nadpřirozenou krásou, ale právě onou otevřeností, kdy se nebála dotknout jakkoliv citlivého tématu, o kterém se ve společnosti nemluví. Závan čerstvého vánku, co měl být příliš rychle utnut. Jeptišky si na svou chráněnku však musely ještě nějakou dobu počkat, neboť nebyly to ony, kdo si vzaly malou Jeannette, stále nesoucí jméno rodu Montalais, pod svá křídla, ale právě její právoplatný otec, Francis. Únos - tak pečlivě naplánován jak Annou, tak Jeannettiným biologickým otcem, se odehrál rychle a než se dívka stačila vzpamatovat z předlouhé a nepříliš pohodlné cesty přes půlku Francie, stála v místě, které měla nazývat domovem spolu s prvním jménem, kterého neužívala - Marquerite, jež mělo zastavit pátrající členy rodiny a jejich známé.

Vřelého přivítání do nové rodiny se sotva mohla dočkat. Nenávist a opovržení čekalo za každým rohem, aby útočilo s titěrností jehel, přesto působilo nepříjemnou a dosti otravnou část jejího života. Trnem v oku se stala předně dvěma ženám na panství - Christine, z prostého důvodu, kdy byla živoucí připomínkou nevěry jednoho chladného večera, jehož plod se nyní mohl bez okolků procházet jí pod nosem. A Christelle, která v ní viděla... co, sokyni? Možnou konkurentku? Byla za tím žárlivost či opovržení? Možná od každého kousek, zvláště ve chvílích, kdy se Jeannette začala až nebezpečně sblížovat s Nicolasem, starším bratrem miláčka rodiny Christelle, s nímž dokázala najít společnou notu. Dlouhé konverzace nad spinetem, na němž dlouhé štíhlé prsty zrzavé dívky sehrávaly uchu lahodící sonáty, hodiny strávené v zahradách panství rodiny Vaudémont, smích a veselí, kdy se do tváří vlévala růž a do pohledu vlouzená plachost. Jízdy na koni, tanec na plesech, vyměňování pohledů, ve kterých se odrážela společná tajemství utajená před ostatními. Nebylo těžké pojmout podezření, že ti dva se k sobě mají jako dvě zbloudilé hrdličky. Ze strany neligitimní Jeannette se jednalo pouze o sourozeneckou lásku, kdy po dlouhé době našla někoho, komu nevadí lehce rozjívená povaha, dávka otevřenosti, se kterou se nebála sáhnout po citlivých tématech - někdy naprosto nevhodných pro pomalu ale jistě dospívající děti - polemizovat o vědách a umění a vůbec - strkat do všeho nos. Čím více se žárlivá Christelle snažila dvojici rozdělit, tím více - a někdy až nehezky sobeckým způsobem - lpěla Jeannette na mladém a naivním zlatovlasém bratrovi. Nicolas tak zcela ve vší nevinně zahájil soukromou Trojskou válku, ve které však nefigurovala bájná Helena, nejkrásnější žena v Řecku, ale právě on, jejich starší sourozenec. Do tenat dvou pavoučic byli vtaženi i další členové rodiny, s výhodným počtem na straně andílkovské Christelle, ke které se přidal i Mikael, mladý, přesto vyspělý voják, pro jehož pohled zaplakala nejedna zbloudilá duše šlechtičny. K drobným škodolibostem a žertíkům na účet zrzavého potomka rodu Vaudémont a Montalais se přidaly i pomluvy, šeptanda a spekulace. Nejen Jeannette pochopila, že slova dokáží způsobit větší škodu jak ohánění se mečem a ačkoliv návrhy na domluvené sňatky, kterým sama volnomyšlenkářská dívka neholdovala a k jejich sabotáži dopomohla něžnou ručkou, popadaly ve stylu domečku z karet, byly zde jisté záležitosti hodné sáhodlouhých diskuzí za zavřenými dveřmi otcovy pracovny. S petit problème, jak ji k dřívější nelibosti oslovovala nejen Christelle ale též valná většina rádoby rodiny až na Nicolase, co se stále držel po Jeannettině boku navzdory ublíženým výrazům miláčka domu, se rod Vaudémont jednoho dne rozloučil. Beze slov a snad právě s oním oddechem, že jim drobná zrzka nezpůsobí žádné rodinné faux pas a bude zapomenuta v historii, vymazána jako otravná skvrna na čistém prádle.

Celých šest měsíců po svém odchodu od budoucí vévodské rodiny žila tak, jak si její nevlastí otec přál - v klášteře, kde se učila způsobům a ctnostem, mírnila povahu a připravovala se na další tenata manželství, do kterých bude jistě vhozena. Netrvalo dlouho a mladičká Jeannette de Montalais získala nové jméno - d'Etiolles. Vztah to byl velmi zajímavý již na první pohled, neboť Charles-Guillaum, jen o málo starší než Jeannette samotná, měl k životu přístup hodný bohéma, sám byl obdivovatel umělců, hudebníků, literátů a dramatiků, kteří se na malé panství, co novomanželům bylo odkázáno jakožto dar, sjížděli. První večírky, vyměnování tipů a jen zřídka klepů, které se v jejich společnoti tolik nenosily. Mladičkou madame d'Etiolles uchvátil onen výjev a sama se aktivně účastnila večírků pořádaných nejen v jejich sídle ale též po různu v okolí či v samotném centru Paříže. Setkávání se s velikány oné doby, politiky, herci, poety, to vše ovlivňovalo a utvářelo život dívky, ze které se postupně stávala společnice hodná zábavy a diskuzí na vysoké úrovni. Charlesovi sotva mohl vadit onen zájem ze strany mužů, jež upírali pohled na mladičkou choť, neboť samotného ho to táhlo jiným směrem, což se na druhou stranu nelíbilo hlavám obou rodin. Rozluka svazku nenechala na sebe dlouho čekat, pro Jeannette se jednalo rozhodně o výhodu, neboť krátce na to Anna i Mathurin po sobě skonali, sourozenci se rozprchli příliš daleko na to, aby se někdo staral o panství v Anjou, které tím pádem připadlo Jeannette, znovu užívající jméno rodu Montalais. Čerstvě rozvedená Jeannette du Chambellay, jak si později začala říkat,  vedla bohatý společenský život. Cestování mezi Anjou a Paříží, návštěvy divadla, plesy a večírky, hostění významných umělců i finančníků, které si díky přirozenému šarmu a umění bavit omotala kolem prstíku. Na svém venkovském sídle v Montalais vybudovala zámecké divadlo a často v něm i účinkovala, ve společnosti působila jako výborná herečka a zpěvačka. Stala se mýtem mezi smetánkou, neboť kdo nebyl na jedním z jejích večírků? Jako by nežil a pro společenství nic neznamenal.

Madame du Chambellay, jak si nechává říkat od zástupu ctitelů, jejichž dary by si mohla zajistit život v luxusu až do otravně vysokého věku, se naučila využívat konexí a s nimi spojených míst. Lázeňské resorty, města módy, centra moci. A ačkoliv se může zdát jakkoliv zkušená a s rozuměná se životem za hranicemi Francie, sama nikdy ani nožkou nepřekročila jejich práh. Naopak však o sobě může tvrdit, že zná tamní lid, od mrzkého chudáka po nejvyšší představitele šlechtických stavů. Sbírala sochy, obrazy a různé kuriozity, zřídila si rozsáhlou knihovnu, věnovala se charitativní činnosti. Středobodem zájmu v oku mladé komtesy je v posledním roce právě Paříž, sídlo králů, aristokratů stejně jako umělců a politických sfér, do kterých nenápadně strká štíhlé prstíky. V Lucemburských zahradách, dost blízko všemu, přesto mírně v ústraní žije v drobném panství, pořádajíce tajné večírky, o jejichž průběhu si ještě týdny šeptají v chodbách paláce Louveru a ony rádoby pomluvy vyměňují při šálcích čaje. A každý, kdo ve svém malém světě něco znamená? Touží otevřít pozvánku od krásné šlechtičny s vlasy rudými jako plameny a prazvláštní povahou, jež šokuje nejednoho člověka.

„Diskrétnost je umění vyžvanit tajemství tak, aby pečeť mlčenlivosti nebyla porušena.“