sobota 11. července 2015

Sébastian Dubois

http://the-musketeers-rpg.blogspot.cz/2015/07/sebastian-dubois.html
Odstup. Chlad. Odměřenost. Tři slova, co na první pohled dokonale vystihují Sébastianův výraz, vzhled i jeho celkové držení těla či vystupování. Pro někoho arogantní, pro jiného zase opatrné. Někomu dokonale vyhovuje, jiný ho nemůže vystát. Pro někoho v rohu místnosti absolutně neviditelný, jiní jej mají tendence neustále kontrolovat pohledem. To je Sébastian, králův mušketýr.

Na veřejnosti jej tahle slova však skutečně skvěle charakterizují. Platí za toho nadprůměrného ramenatého hromotluka, který moc hluku nenadělá. Ba naopak, mluví jen tehdy, když má skutečně co říct. A ani tehdy nehovoří květnatě, dlouze. Stručně a jasně, informativně a věcně, to je jeho styl. Ostatně typický pro vojáka, který nemá čas se na bojišti příliš vybavovat. Na tváři se trvale nachází výraz nijaký, lhostejný, téměř jako by se ho absolutně nic, co bylo a bude řečeno, netýkalo. Jako by pro něj nic, co bylo a bude řečeno, nebylo dost dobré a on k tomu choval jisté opovržení, že si to nezaslouží ani jeho zájem. Jen sem tam se na tvář promítne výraz, který obvykle značí nespokojenost nebo nesouhlas v podobě malého zamračení, kdy se koutky úst stáhnou dolů. A přitom se za tímhle zamračením může skrývat prosté zamyšlení. Za arogantním lhostejným výrazem bystrost, s jakou poslouchá každému slovu, každému detailu, aby mu nic neuteklo. Pečlivě vyhodnocuje, propočítává, nepřipouští chyby. Zdání klame. U něj obzvlášť. Jediné, co mohou tohle všechno prozradit, jsou oči. Šedé, chladné stejně jako samotný výraz, ale přesto bystré. Živé a pozorné, kdy energicky propátrávají místnost nebo zkoumají tváře svých společníků ve snaze odhadnout, co se jim honí hlavou.

Přestože není právě díky těmto vlastnostem příliš reprezentativní pro příležitosti, kdy se mají mušketýři hlavně předvést, to, že si svůj post zaslouží a že dělá mušketýrskému nárameníku čest, nemůže nikdo popřít. Možná se nehodí na přehlídky, možná se nehodí jako typické reprezentativní typ, ale svůj úkol vždy dotáhne do konce v tom nejlepším možném stavu, v jakém je schopen. A že si chyby nepřipouští. Sebekontrolu a disciplínu v sobě samém bere velmi vážně a dokáže k sobě být až nezdravě tvrdý, kdy si nedokáže udržet odstup od toho, co ještě zvládne a co je nad jeho síly. Některé výčitky, osobní prohry? Objevují se tedy naprosto zbytečně. Protože odvedl to nejlepší, co mohl. Ale ve svých očích selhal. Znova. A každá chyba se přičítá člověku na účet, který bude nakonec souzen před branou do Nebe. Přesto by pro úkol nerad zemřel. I přes jeho povahu, lehce flegmatickou a netečnou ke spoustě věcí, má život rád a žije rád. Pokud se najde jen jediný způsob, jak se vyvléknout? Využije ho. Jeho snaha pak záleží na tom, koho vůbec chrání. A k tomu mu dopomáhá slušně vyvinutá strategická mysl. A také praktická, když se ve všem snaží najít nějaké využití. Obdivuhodná – a někdy k vzteku – je jeho tvrdohlavost, kdy si dokáže stát za svým svůj co svůj bez možnosti jej přesvědčit o opaku.

Zdaleka se nedá říct, že by byl společenským typem. Snad spíše ten, co společnost tiše pozoruje, proplouvá jí, někdy povšimnut, jindy zas ne. Na jednu stranu sám společnost čistě pro sebe nevyhledává, ale na ruch města, hluk, neustále bzučení hovoru, výkřiky, smích, na tohle všechno je zvyklý a svým způsobem odloučení od tohoto všeho snáší špatně – tenhle všeobecný městský zmatek jej drží v realitě, připomíná mu život. Neustále se hýbající všudypřítomný život. Hlavně díky tomu může v noci odejít do hospody a vrátit se až nad ránem, však relativně střízlivý. Mohl celou dobu sedět v koutě, sám, aniž by prohodil jediné slovo. Ale jemu to tak stačí. Raději poslouchat, než mluvit. Jednou miloval. Hluboce, vášnivě láskou, co se vyskytuje jen v romantických příbězích. Jednou miloval… Ale to je už dávno a od té doby? Nic. Nežil v celibátu, to ne. Ale žádná z těch dívek nic neznamenala, jen chvilkové rozptýlení pro uspokojení mužské potřeby. Nemá zájem o závazky, stejně tak v přátelství. Drží si odstup bez touhy pustit si někoho blíže k tělu. Jediní, ke komu je vázán něčím hlubším, jsou jeho druhové ve zbrani, mušketýři, a také přirozeně královský pár.

Dřív, dávno a dávno, býval však jiný a kus z tohoto mu stále zůstal, ten kus, co se sem tam ukáže. Něco více, něco méně. Pro začátek si dbá na čest a hrdost, tak nějak věří, že ruku v ruce s ní v této fázi jde i čest mušketýrská stejně jako hrdost. Na rameni má královskou lilii a tu? Nenechá ji ponižovat. Za žádnou cenu. A jinak? Občas, sem tam, pokud se najde příjemná společnost nebo vypije větší množství vína a pálenky, na rtech, jindy se sotva nějakým výrazem, se může objevit úsměv. S náznakem smutku, přesto úsměv i konverzací, do které se dokáže zaplést. Připomenut si chvíle, kdy byl plný ideálů a naděje. Chvíle, co jsou nenávratně pryč a zbyly jen matné stopy.
Je tomu již 32 let, co šum měšťanského domu poměrně zámožné rodiny prořízl pláč. Dětský pláč, vysoký a pisklavý. Pláč novorozeněte. Druhorozeného syna pekaře Pierra a jeho ženy Adéle. Syna, který byl o několik dní pokřtěn jako Sébastian Dubois.

Neměl špatné dětství. Vůbec neměl špatné dětství, i přes striktně nalinkovanou budoucnost. Živnost měl převzít jeho starší bratr, avšak rodině Dubois se natolik dařilo, že si mohli dovolit otevřít další krámek o několik ulic dál. Sébastian měl dostat na starost ten a být podřízeným svého bratra. Ani zdaleka by to nebyly špatné vyhlídky – zajištěný život, práce, rodina okolo. Problém, a také první rozkol v rodině, nastal tehdy, když si Sébastian vzpomněl, že tohle… mu nestačí. Že svět je příliš velký a stojí za to jej poznat, místo aby trávil celý život za pekařským pultem a jeho nevětší starostí bylo to, jestli mu stihne nakynout těsto. To bylo křiku, vzteku, bouchání dveřmi. Jenže Bastian byl stejně tvrdohlavý jako otec. Když si něco usmyslel a opravdu po tom toužil… Skončilo to tak. Rozmazlené? Trochu. Přesto docílil toho, že s neochotným požehnáním od rodičů nakonec odjel do Toulouse, města kus nad Pyrenejemi, kde začal studovat právo.

Malou chvíli to bylo vše dokonalé. Našel si dívku. Krásnou, chytrou. Černovlásku a tmavýma, ač černýma očima. Lauru. Uhrančivou Lauru, ale s laskavým srdcem a tím nejkrásnějším úsměvem, co kdy viděl. Potkal ji. Začal se s ní vídat. Zamiloval se. A ona jeho lásku opětovala. Vzali se, narychlo a téměř potají, ač požehnání od rodičů obou dostali. Hledali si společné bydlení, jímž měl být prozatím malý střední kamrlík, špinavý a zaprášený. Nevadilo to. Byli spolu, byli šťastní, opilí mládím a láskou. Nic se jim nemohlo stát, před vším je mohl uchránit jejich vztah, jejich pouto. Ale svět se měnil, Evropa se brzo rozhořela v plamenech války. Evropa proti Habsburkům. I lidé na hranici Španělska začali mít strach. Když vypukla válka, nastala nepodnícená migrace z pohraničních oblastí více na sever, do velkých měst. Toulouse se ocitlo v obležení uprchlíků. Bohatých, ale hlavně těch bohatých. Město praskalo ve švech, všude se pohybovalo neuvěřitelné množství lidí.

A jak je známo, kde jsou lidé, jsou také nemoci. Brzy se objevil břišní tyfus ze špatné vody. Brzy začaly umírat první oběti, jejichž počet se pomalu navyšoval. Laura byla mezi nimi. Pohled na ni, na její tělo zachvácené horečkami, je ten, který nejspíš nikdy nezapomene. Ani na moment neodcházel. Zůstal s ní až do konce, prosil Boha, aby se smiloval, aby si vzal místo ní jeho. Aby ji nechal žít. Bůh buďto neposlouchal nebo měl práci někde jinde, protože po pěti dnech Laura vyčerpáním organismu a dehydratací zemřela. A jeho láska s ní. Nezbylo mu nic, jen vzpomínky, co by nejraději zapomněl. Protože rána v srdci byla moc hluboká, moc velká. Zahořkl. Změnil se, začal být mlčenlivým, z mladické energie se stala rozvážlivost. S jakou opustil studia a vrátil se zpět do Paříže. Krátce vedl otcův podnik, ale tahle práce… ubíjela ho. Protože tušil, že cokoliv, co mu mohla přinést, je pryč – jistoty i touha mít rodiny, co se vytratila spolu s Laurou, na kterou mu zbyla jediná památka – tmavě modrý šátek, jež nosí uvázaný kolem předloktí. Chtěl něco jiného. Z části pomstu… z části konec toho, co začalo. Války. Avšak války ve městech, kde se podepisovala na prostých lidech a byla jen otázka času, kdy mohla přijít až k Paříži. Vstoupil do městské hlídky. Po čase si vysloužil povýšení. Pak další. Tvrdohlavost a zápal dělal své, stejně jako strategické myšlení při řešení problémů. Nebyl narozen jako pekař, ale jako voják a jím také zůstal. Zvláště po té, co si jej při jedné z potyček všiml kapitán Tréville. A než se nadál? Stál ve dvoře na mušketýrské posádce s povolávacím rozkazem. Trvalo dlouho, než si vysloužil nárameník. A ještě dýl, než ho následovala uznání. Ale nyní? Už je tomu 8 let, co vstoupil do armády, a čtyři, co slouží s mušketýry. Válka se koná za hranicemi, vzpomínky blednou, ale bolest a hořkost nad ztrátou milované? Nemizí. Stejně jako jistá potlačená chuť po pomstě a vztek.
Rychlé myšlenkové pochody, co se týče strategického myšlení v akci, kdy si dokáže během chvíle rozmyslet a propočítat všechny faktory, co mohou i nemusí hrát v jeho prospěch. Nedominuje s žádnou zbraní – je dobrým střelcem, šermířem i rváčem, v linii se však díky tomu pohybuje v průměru mezi jeho druhy.

Žádné komentáře:

Okomentovat