sobota 15. srpna 2015

Adrien Barthélmy Bellard

http://the-musketeers-rpg.blogspot.cz/2015/08/adrien-barthelmy-bellard.html
Adrien je přesně ten typ člověka, o němž na první pohled, a dost možná ani na ten druhý, nelze zjistit vůbec nic. Je odměřený, své emoce a skutečná já ukrývá pod hromadou upravených dobových obleků a pod pevnou maskou, kterou sice umí přizpůsobit tak, aby nepůsobil jako chodící skála, ale přesto jen málokdo má tu moc zjistit, jaký je skutečný Adrien. Jenže to je přesně to, co Adrien, nebo spíše Alejandro, potřebuje. Ale o tom později.

Má v sobě vštěpeny všechny ty morální a společenské zásady, proto není divu, že si ve společnosti umí poradit. Umí okouzlit všechny ve svém okolí a dokonce mu nevadí se uchýlit i ke lžím, aby si ostatní dokázal naklonit na svou stranu. Díky svému vzezření si asi nejlépe umí poradit právě s opačným pohlavím, které má jen málokdy sílu odolat pohledu jeho temných očí a jeho slovům, které se mohou ve vteřině přeměnit na záplavu něžností.

Na jednu stranu může Adrien působit jako prohnaný hajzlík, jelikož si k sobě skutečně moc lidí nepouští a lži kolem sebe umí pouštět s neuvěřitelnou lehkostí. Kdo by však měl šanci poznat víc skutečného Adriena (nebo Alejandra?), měl by tu čest poznat člověka se srdcem na pravém místě. Adrien skutečně nemá radost, když musí udělat něco moc špatného vůči člověku, jenž si to nezaslouží. Vlastně se něčemu takovému spíše snaží vyhnout. Naopak zakroutit krkem prohnanému zlodějíčkovi, či vrahovi... ne, kdepak s tím problém nemá. V životě už párkrát ublížil, vzal život. Jednou záměrně, aby přežil, a podruhé nešťastnou náhodou. Od té doby je více obezřetný, avšak ohnat se nebojí.

Moc dobře ví, že dobré srdce je slabost, proto si své nitro snaží pečlivě bránit před okolním světem a namísto sebe posílá do světa smyšleného Adriena, manipulantního a chladného muže, který se jen tak nezalekne před ničím. Adriena, který má rád boje, peníze, moc, víno a... ženy. Románkům se skutečně nevyhýbá, ačkoliv je faktem, že by si jen tak nedovolil nějaké ženě ublížit - minimálně ne fyzicky. Přesto však dává najevo, že nechce žádný vážný vztah, žádný prsten na prsteníčku, jen jedno noční sblížení. Tím, že by k sobě někoho pustil by mohl poničit všechno to tajemné, co kolem sebe drží a to nesmí.

Jeho pravé já je velice pohroužené do literatury, a to nejen do té uznávané, ale i do té, která je, řekněme, možná i zakázaná. Ve svém domě ukrývá spousty knih - některé vytisklé, jiné ručně přepsané. Rád knihy studuje, studuje jejich historii, jejich význam. Jen těžko lze uvěřit, že takový člověk může mít takovou uměleckou duši. Prostudoval si i bibli, ovšem tím tak nějak i jeho zájem o náboženství upadl. Ne, že by naprosto přestal věřit, ale ačkoliv se prezentuje jako katolík, jeho víra už není natolik silná. Ovšem to nikdo nemusí vědět. Tím však jeho záliby nekončí - ve svém skrytém šuplíku vlastní i několik svých výtvorů. Jedná se o pár kratších básní, které vznikly snad jako karikatura na společnost, v níž musí žít.

Skutečně se nejedná o žádného nevzdělance - ovládá i několik jazyků. Kromě francouzštiny je to ještě jeho rodná španělština a částečně umí mluvit i anglicky.  Se svým umem se nijak netají, ostatně hlavně kvůli tomu přebývá na královském dvoře jako písař. Pomáhá přepisovat různé texty nebo i sepisovat dopisy do cizích zemí. Snad nikoho nemůže napadnout, že jeho talent může vycházet zejména z toho, že ze Španělska skutečně pochází. Ale to je věc, kterou by nikomu jen tak nepřiznal, možná ani na mučícím nástroji.

Pokud se nekoná žádná společenská akce, nemá problém vydržet jen sám se sebou a se svými myšlenkami. Když je sám, může si dovolit být opět sebou, skutečným Alejandrem, což je něco, co jej skutečně udržuje šťastným. Nerad by, v tom velkém francouzském světě, přišel o své skutečné já, které nade vše obdivuje pravdu, knihy a dobro, které snad, kdesi pod tím vším, někde číhá.
Adrien se narodil jako Alejandro Garsea De La Cruz, do chudší španělské šlechtické rodiny jako třetí dítě, avšak jako jediný, který přežil. Jeho starší sestra a bratříček se nedožili skoro ani jednoho roku, a tak byl Alejandro něco jako splněné přání, konec temných dní a počátek nových, světlých. Dítko bylo veselé a přinášelo rodičům radost, i když ti stále nemohli zapomenout na dva zmařené živůtky, a tak je čas od času přepadal smutek a na svého synka občas zapomínali. Ačkoliv alespoň nějakými těmi posledními zbytky zlata jej zahrnovat nezapomněli. Jak však synek rostl, peněz docházelo, a tak postupně začaly i mizet věci z jejich domova. Drahé prádelníky, zrcadla, almary... všechno šlo pryč, stejně tak drahé oblečení. Alejandro však byl vždy dostatečně společenský, a tak se brzy dokázal prosadit i mezi ostatními lidmi z šlechtických rodin. I když oni o něm měli dost pokřivený obrázek, čemuž se však nedalo divit.

Nikdo však nemohl přehlédnout to, že má své kouzlo, a že je kromě toho i šikovný. Osvojil si boj s několika zbraněmi, uměl číst i psát, navíc i přes ne příliš dobré rodinné poměry se vždy uměl chovat a oblékat se. Byly tu však i jisté ambice, kterými oplýval. Vždy tak nějak chtěl to lepší a neuměl se spokojit jen s tím horším a to jej dokázalo dostat daleko. Už jen díky tomu, že byl šlechtic, se však dokázal dostat vysoko a měl skutečně blízko i ke královskému dvoru, kde měl několik přátel. Společně s nimi často jezdíval na různé lovy a díky svým schopnostem, mezi nimiž byla i znalost více jazyků, jim pomáhal s psaním složitějších textů.

Jeho schopnosti tedy nezůstávaly dlouho utajeny, a jakmile se tohle všechno doneslo i ke králi, viděl v Alejandrovi možnost, jak zjistit více o zemi, s níž sousedily, a s níž měly tolik nevyjasněných sporů, kterým nepomohlo ani provdání španělské princezny. Alejandrovi se v prvotních chvílích moc nelíbilo, že by měl odcestovat do Francie, i přese všechna nebezpečí. Dlouhou dobu odmítal a byl proti. Nechtěl se vytrhnout z kořenů, nechtěl přerušit spojení se svými starými a chudobou zuboženými rodiči, avšak příslib velkých peněz jej nakonec zlákaly. A kromě toho také fakt, že měl pocit, jako by už ve své zemi neměl na co těšit. Sám se dostal do křížku s několika šlechtici a navíc tu také byla žena, kterou měl rád, a která jej nakonec odmítla, protože už neměl tolik peněz, které by jí mohl nabídnout. To všechno jej nakonec přesvědčilo, aby si sbalil a odcestoval. Do známého neznáma. Vystavuje přitom všanc vše, co měl, zejména svůj život.

Vydal se vstříc neznámému kraji, sám jen s několika věcmi a měšcem s nějakým tím zlatem. Přesto však pamatoval na příslib, který zmiňoval, že toho bude mít víc. Již při cestě však nastaly první komplikace a to ve chvíli, kdy byl přepaden zloději. Otřesen z celé té situace, a s přáním přežít, se chopil svého meče. Nejprve jednal jen s úmyslem přežít, avšak neodbytnost jeho nepřátel jej postupně dohnala k tomu, že jednoho z nich zabil. Bez sebemenší lítosti. Když to udělal, ostatní se zděsili, snad jakoby to od zchudlého cizince nečekali. Pomalu se dali na úprk, avšak Alejandro se držel za nimi, až je nakonec dohonil... ve chvíli, kdy se snažil probodnout dalšího, se mu náhle do cesty vpletla jiná oběť - mladší chlapec, který si snad s těmito zlodějíčky snažil vydělat na živobytí. Všechny ostatní pak nechal uprchnout, ale když viděl toho, jehož zabil, bylo mu ze sebe zle. Když zabil prvního, nezpůsobovalo mu to nic, ale toho mladého chlapce mu líto bylo. Nemusel zemřít takhle, ne tady s nimi.

Jenže nemohl tady v lese zůstávat, a tak se nakonec rozjel do svého cíle, přímo do hlavního města. Všude však bylo tolik nástrah. Bylo tu jeho nové jméno, pod kterým musel začít vystupovat a... dům. Kdo ví, jak jej zařídili, ale klobouk dolů, dům to nebyl natolik otřesný a dokonce měl i svá jistá kouzla, které jejich španělské sídlo již začalo ztrácet. Bylo tedy na Alejandrovi, či spíše Adrienovi, aby si zbytek zařídil. A to nejen dům. Musel začít pracovat i s ostatními lidmi, ovšem před nikým nesměl říci, kým je, a odkud přišel. Musel si vymýšlet historky. O ztraceném rodu, který kdysi žil v Paříži, ale pak se odstěhoval na venkov, ale nyní on, dědic, přichází do hlavního města, aby zase navrátil jejich rodu ztracenou slávu.

V prvních momentech bylo jen těžké proklouznout na královský dvůr, proto si musel vystačit s jen obyčejnými přáteli. Ze začátku byla složitá i jeho obživa, peněz měl jen málo, a tak se občas musel uchýlit i k nějakým těm krádežím, které však nebyly moc bezpečné. Pokud by byl vyzrazen, neměl by šanci proklouznout tam, kam se chtěl dostat - na dvůr.

Nakonec jej však jeho ústa, která byla schopna vyplodit spoustu lží, dovedla až k těm lidem na vyšších pozicích a další vlivná přátelství jej dostala k vytouženému cíli. Tam se brzy zalíbil několika lidem, mezi nimiž bylo i několik žen, které si, jen několik týdnů po svém nástupu, byl schopen omotat kolem prstu a donutit je, aby mu řekly různá tajemství. A tak, doprovázen štěstím, konexemi i svými ukecanými ústy, se nakonec u dvora uchytil jako písař, s čímž tak nějak vychází až do dnešních dob. Snaží se zaznamenat vše, co by nějak pomohlo Španělsku, a přitom se snaží neprozradit se jako Alejandro.
Adrien patří k těm vzdělanějším lidem - již jako mladší se naučil číst a psát, což mu velice pomáhalo v orientaci v již tak nevzdělaném světě. Jeho um mu přinášel spoustu možností a i v dnešních dobách by se bez svých schopností neobešel. Jeho rodným jazykem byla zejména španělština, ale již někdy kolem puberty měl možnost, jak se naučit i latinsky, francouzsky a anglicky, čehož pochopitelně hojně využil. Nyní umí lépe spíše francouzsky, než anglicky, avšak v obou zemí by se jistě dorozuměl skvěle. S učením jako takovým nikdy potíže neměl. Ani psát v cizích jazycích mu nedělá problém. V francouzštině se dříve často přepisoval, ale nakonec svůj um dost vypiloval, tudíž nyní už jsou jeho problémy jen minimální. Adrien je také majitel statné postavy, proto není divu, že má i patřičnou sílu, kterou se nebojí využít v různých potyčkách s nepřáteli. Prát se skutečně umí, a to nejen holýma rukama, ale pracovat umí i s různými noži, dýkami a kordem. Přeci jen, ještě ve Španělsku mu šermířství nepřišlo tolik cizí. Je to také čtenář, má rád knihy, a to i ty, které nejsou společností tolik přijímány, anebo se raději moc do společnosti nevypouští. Sám má na psaní talent, a pokud zrovna nic nepíše pro ty vyšší, píše své vlastní básně nebo kratší povídky.
Je velice přesvědčivý, zvláště ve chvílích, kdy něco skutečně chce nebo potřebuje. Jelikož je dost ambiciozní, umí si za svým úspěchem jít a jen tak se od ničeho nenechá odradit. Zkrátka si nedá pokoj, než tam vleze.

Žádné komentáře:

Okomentovat