středa 26. srpna 2015

Daniel Grantaire

http://the-musketeers-rpg.blogspot.cz/2015/08/daniel-grantaire.html
Když by se někdo podíval na dětská léta Daniela Grantaira, ani by nevěřil, že z něho jednou vyroste mušketýr. Kluk, který si v sobě pěstoval tak maximálně závist vůči sourozencům a zášť ke svým rodičům, musel nejdřív žít daleko od nich, aby se z něho stal muž, kterým je dnes.

Když byl Daniel ještě malý chlapec a snažil se zavděčit svým rodičům, byl velice pracovitý. Splnil veškeré úkoly, které jako dítě mohl dostat. Přitom ale stačila malá chybička a otci ani matce se to nelíbilo. Dostal místo poděkování nebo povzbuzení, že příště se mu to povede lépe, maximálně výprask. Namísto lásky začal cítit k rodičům nepřátelství, skoro až nenávist. Jeho pracovní nasazení se v budoucnu omezilo jen na povinné úkoly. Zbývající čas utíkal z domu a toulal se po ulicích, jindy zase po lese, ke kterému to z mlýna také neměl daleko. Moc přátel přitom neměl. Byl totiž malý a slabý, k tomu ještě ke svým vrstevníkům drzý. Nebylo divu, že často dostával bití i od ostatních chlapců. Na druhou stranu, býval také vždycky rychlý, takže se mu většinou podařilo utéct dřív, než se k němu dostali.

Když otec umřel, cítil trochu smutku. Přece jen to byla jeho krev, která ho přivedla na svět. Zároveň se mu ale velice ulevilo… Kéž by tento lepší pocit vydržel delší dobu. Znovu se v něm projevovala závist, když sledoval, jak nejstarší bratr přebírá všechno. Nezmizela ani poté, když musel sledovat, jak Pierre nejdříve pomáhá starším sourozencům, než přišla řada na něho samotného. Sice k němu nechoval nepřátelství jako k otci, nedá se ale říct, že by ho také zrovna miloval jako bratra. Popravdě se mu znovu ulevilo, když po výběru vojenské školy odjel do La Flèche.

Tam snad poprvé našel přátele, se kterými si rozuměl a mohl se jim vyzpovídat ze všeho, co ho celé dětství trápilo. Jeho charakter se začal upevňovat, když začal číst různé filosofické a vědecké knihy. Postupně se z něj také stával voják v pravém slova smyslu. Jeho jediným posláním bylo poslouchat rozkazy. Drzost ustoupila do pozadí, jakmile zjistil, že se u nadřízených zrovna nevyplatí.

Jeho pohled na svět se během let také značně změnil. Je sice pravda, že snílkem je celý život, původně však byl optimistou. Věřil, že všechny bitvy jsou pro větší dobro a časem se vše uklidní. Myslel si, že jednou bude mít dost peněz, aby se usadil a sám si založil rodinu. Tyto názory ustoupily, když se na rok vrátil do Paříže a zamiloval se. Cítil výčitky ke všem zemřelým na válečném poli a nechtěl se už k armádě vrátit. Nakonec tak ale musel udělat, když jeho milá byla zaslíbena jinému a on si měl vybrat mezi vězením, nebo vojenskou službou. Z optimisty se v tu chvíli stal zarytý pesimista. Nikdy nepředpokládá, že by se mu mohlo přihodit něco dobrého, nevěří, že by vůbec mohl být někdy šťastný.

Touto zkušeností si ale zjevně musel projít. Teprve poté se z něho totiž stal opravdu dospělý muž. Od té doby už neprožil nic významného, co by ovlivnilo jeho charakter. Snad tedy jenom událost, kdy se dozvěděl o mušketýrech a on se k nim chtěl přidat. Jelikož v té době docela hodně pil, věděl, že to musí omezit, aby mohl udělat dojem jak na samotné mušketýry, tak na krále. Nešlo to snadno. Potřeboval pomoc svých přátel, aby ho kontrolovali. To je snad ale jediná změna, kterou si za tu dobu ještě prošel.

Jinak ale o něm můžeme říct, že od svých 22 let je poslušný a pracovitý. Rozkazy už plní bez rozmýšlení, slovem „drzý“ bychom ho opravdu označit nemohli. Kdyby mu ale někdo dal velení, asi by si moc rady nevěděl. I když ho to ve škole učili, taktizovat zrovna neumí.

S ostatními lidmi vychází různě. S některými se velmi rychle spřátelí, s jinými zase naopak. O klidné povaze v jeho případě mluvit nemůžeme. Je zkrátka cholerik, takže když ho něco rozhněvá, dá to velmi rychle najevo.  Se zklidněním je to různé. Někdy to jde stejně rychle, jindy mu to trvá, než začne konečně myslet na něco jiného. Větší společnost má celkem rád, málokdy preferuje samotu. Přesto není zase tak moc sdílný, spíše je introvertem než extrovertem.

Za ta léta vojenské služby si vypěstoval smysl pro čest. Vždycky mu záleží na tom, jestli je zadaný rozkaz správný, nebo ne. Sice je pravda, že i v druhém případě úkol splní, nikdy to ale neproběhne alespoň bez mručení pod vousy. Co se týče jeho vztahu k sobě, je nadmíru spokojený. Vědom si je svých kladů i záporů, přesto mu přijdou v dokonalé kombinaci a nezměnil by na nich nic, dokonce ani ty negativní charakterové vlastnosti. Stále například dokáže být hodně závistivým, když potká někoho, kdo se má lépe než on. Což se dle jeho názoru jedná o naprostou většinu. Najevo to dává jen občas, když se k daným lidem nechová zrovna pěkně. Ostatní se ho pak jen marně můžou ptát, co mu udělali, že je k nim takový.
Daniel se narodil do celkem početné mlynářské rodiny, žijící na okraji Paříže. Z pěti dětí byl nejmladší, takže když dospěl do určitého věku, nezbývalo mu nic jiného, než sledovat staršího bratra, jak přebírá otcovo řemeslo i s veškerým majetkem. Stejně tak i druhý bratr pokračoval v otcových stopách a po nějakém čase si pořídil svůj vlastní mlýn v nedaleké vesnici. Sestry byly provdány. Co ale s nejmladším synem? Rodina sice byla majetná, neměli ale dostatek peněz ani postavení na univerzitu. A vyučit ho jinému řemeslu jim přišlo jako neúcta k samotnému mlynářství. Nakonec dostal na výběr mezi dvěma službami pro vlast. Buď se stane námořníkem, nebo půjde do vojenské školy. Jelikož měl ale vždycky panickou hrůzu z otevřeného moře, zvolil si nakonec druhou možnost.

Bylo mu 14 let, když se tomu tak stalo. Opustil svůj domov a odjel do La Flèche, kde dostal základní vojenský výcvik. Setkal se tam s různými chlapci ve stejném věku. U mnohých také našel porozumění, jelikož si prožili podobné věci, jako on sám. Rodiče k němu nikdy zvlášť vřelý vztah neměli. Nedalo se totiž říct, že by vůbec byl chtěným dítětem. Když udělal při práci něco jen trošku jinak, než měl, dostal od otce bití. Matka tomu jen mlčky přihlížela, skoro až se souhlasným pohledem. Přitom ale musel sledovat, jak láskyplně se naopak starají o nejstaršího syna, Pierra. On byl přece ten vyvolený, kdo jednou převezme řemeslo. On se měl stát novým mlynářem a pokračovat v rodinné tradici. Byl všelijak rozmazlovaný, přesto si ale překvapivě udržel více méně čistý charakter a ke svým sourozencům choval stejnou lásku jako ke svým rodičům. Když jejich otec umřel na choleru a Pierre tak usedl na „mlynářský trůn“, rozhodl se finančně podporovat oba svoje mladší bratry a bohatě provdat svoji mladší sestru (starší v té d
obě už byla vdaná). To se povedlo velmi brzy, takže část peněz tak velmi rychle zmizela na její věno. Pak přišel na řadu prostřední bratr, který se též rozhodl pro povolání mlynáře. Díky tomu dostal velkou část peněz, aby si mohl koupit svůj mlýn a dávat ho v průběhu několika dalších let do provozu. Nakonec se Pierre mohl postarat o Daniela. Ten ale vůbec nevěděl, jak naložit se svým životem. Přišlo mu, že je příliš mlád, aby si mohl vůbec vybrat, co dál. Proto ho Pierre nejdříve chtěl poslat na univerzitu, kde by se stal nějakým váženým lékařem nebo právníkem. Brzy ale zjistil, že na tu už nemá dostatek peněz. Jelikož potřeboval pořád nějak utáhnout mlýn, musel nakonec dát Danielovi na výběr mezi dvěma méně finančně náročnými možnostmi. Jak je napsáno výše, Daniel se takto rozhodl pro vojenskou školu.

La Flèche popravdě nebyla vůbec špatná. Pro měšťanské kluky jedna z nejlepších škol vůbec. Nevyhnul se tam sice příležitostné šikaně, ale tak kde by to měl lepší? Na bití byl stejně zvyklý z domu a toto místo ho alespoň učilo, jak se útokům bránit. Navíc zde nebylo vyučováno jenom umění praktického souboje, ale měl také teoretické hodiny, kde se přiučil například taktizování nebo současné politice. Pokud to ještě mladí muži neuměli, byla tam také příležitost se naučit číst a psát. A co na škole bylo asi nejlepší, že všichni budoucí rekruti měli přístup do místní knihovny a mohli tak dál prohlubovat své vzdělání. Ne každý toho využíval. K čemu by někomu byly na bojovém poli například renesanční filosofické myšlenky? Daniel ale brzo zjistil, že četba mu dodává zvláštní pocit odreagování se. Kdyby pořád jenom bojoval a neměl nějaký vedlejší koníček, asi by brzo přišel o rozum. Je pravda, že knihám často úplně nerozuměl. Přesto se ale vždy dokázal úplně odpoutat od svých úkolů a zamyslet se na chvíli nad pravými hodnotami.

Když dokončil základní výcvik, byl poslán na zkušenou do nedalekého pěšího pluku. Následující roky si prošel několika bitvami a dalším, řekněme pokročilým výcvikem. Získal dobrého učitele a přítele, který ho mnohdy inspiroval. Jeho jméno bylo Marcelle Lambert. Byl pouze o 11 let starší, přesto mu připomínal otce, kterého Daniel v podstatě už během dětství postrádal. Jejich cesty se bohužel rozešly, když Danielovi bylo 21 let. Marcelle odešel do jiného regimentu a Daniel… ten se popravdě ocitl na rozcestí. Za všechny ty roky života vojáka ho dohonily výčitky. Bylo opravdu nutné, aby zabil tolik lidí a sledoval naopak umírat své kolegy a přátele? Chtěl toho nechat. Chtěl se usadit a naučit se jinému živobytí. Asi na rok zůstal trčet v Paříži. Zpočátku hledal útočiště u bratra, ten ho ale rychle odmítl. I když byl Daniel oficiálně propuštěn, Pierre ho považoval za dezertéra a nechtěl s ním mít nic společného do doby, než se vrátí ke své službě.

Proto si Daniel pronajal levný pokoj u jedné rodiny a znovu se začal vzdělávat prostřednictvím knih. Zároveň si v té době prožil svoji nešťastnou lásku. Bohužel, asi jako spoustu jiných to muselo potkat i jeho. Zamiloval se do dcery místního úředníka, pro kterou by se rozhodně našel bohatší ženich než chudý voják a snílek. Daniel ji přesto požádal o ruku a ona souhlasila. Za otcem si ale pro požehnání už netroufl. Věděl moc dobře, proč. Když se mladá dívka Léa dozvěděla, že si má vzít bohatého obchodníka, vzpouzela se, škemrala, ale marně. Nakonec z ní vypadlo, že je zasnoubená s jiným. O den později k Danielovi přišli vojáci. Měl na výběr. Buď okamžitě opustí Paříž a vstoupí do regimentu jednoho generála, který se v brzké době chystal do bitvy, nebo ho čeká trvalejší pobyt ve vězení. Byla to snad jen výhružka? Daniel si nebyl jistý. Kdo ví, možná měl tento úředník opravdu tak velký vliv. Každopádně, když se ještě k tomu dozvěděl, že Léa je zaslíbená jinému, nezbývalo mu nic jiného, než moudře ustoupit a vrátit se k boji.

Vrátit se do města mu bylo umožněno až o pět let později. V té době už byla dívka provdána a měla dokonce dvě děti. Daniela to rmoutilo, nemohl s tím však nic dělat. Nějakou dobu svůj smutek utápěl ve víně. Pak se ale dozvěděl o královských mušketýrech. Viděl v nich svůj vzor a chtěl se k nim přidat. Proto je v následujících letech všemožně podporoval. Kromě toho, i když s tím moc nesouhlasil, pomáhal královské armádě proti protestantům, ke kterým dosud choval tak maximálně lhostejnost. Až po obléhání La Rochelle roku 1628 dostal od krále vyznamenání a mohl tak vstoupit mezi mušketýry. Od té doby si buduje svoji pověst a plní veškeré rozkazy, které dostane.
Nedá se zrovna říct, že by Daniel byl něčím výjimečný, co se týče boje s konkrétními zbraněmi. Se všemi, ke kterým se kdy dostal (to znamená kord, dýka, mušketa, pistole), umí obstojně, asi tak, jak se na vojáka hodí. S žádnou z nich však nějak zvlášť neexceluje. Nejčastěji ale používá mušketu, jelikož s ní má nejvíc zkušeností a přece jen si s ní rozumí nejlépe. Zbylé jmenované zbraně používá podle toho, jak mu nahrává situace. S kordem mu to jde asi nejhůře, jelikož prozatím byl zvyklý šermovat spíš jen pro zábavu. Je sice pravda, že do konfliktu se čas od času dostane, vždycky ale z nich vyvázl živý.

Kromě boje už u něj není nic zvláštního, čím by vynikal nad ostatní. Je pravda, že na vojáka docela hodně čte, pokud má příležitost se dostat ke knihám. I když jim vždy nerozumí úplně dokonale, dokáží ho odpoutat od reality. Což on často potřebuje.

Pak by se také dal označit za gurmána. Rád zkouší jíst nové věci, co mu ale nechutná, toho se netkne. Snad proto je tak hubený. Popravdě, v této době je pro něj hodně těžké najít někoho, kdo vaří opravdu dobře. Sám to párkrát zkoušel, hlavně ve vojenských táborech, vždycky to ale skončilo katastrofálně.

Co se ještě týče tělesné stránky, tak má velkou sílu v rukou, což tedy u mušketýra není nic zvláštního. Umí se ale rychle pohybovat, tím pádem také dobře vyhýbat útokům, a když situace vypadá pro něj hodně špatně, dokáže také rychle utíkat.

Žádné komentáře:

Okomentovat