Elena je ve většinou milá, ale nedokáže se smířit s tím, že neví, kdo byl její otec, a proto si den krátí tím, že prochází rodinné dokumenty a rozčiluje se nad tím. že nic nezjistí. Je tak trochu vzpurná, no co se dá říct, koluje v ní divoká španělská krev. Elena je především hrdá na svou matku, po ní zdědila upřímnost, tvrdohlavost a divokost jejího charakteru a povahy, dokáže být i chladná, ale to se stává málokdy. Ve Francii se necítí moc dobře, ale do Španělska se nechce vrátit, protože její šrám na její krásné duši se ze staré křivdy ještě nezahojil a možná nikdy nezahojí, je totiž pro ní těžké odpouštět. Ale nikdy nezapomene na to, že je řádný občan španělské země, proto se někdy, když se nudí, vysmívá některým šlechticům… Nejčastěji když mluví s nějakým mužem, se červená, ale má navyknuté to, že si vždy obtáčí pramínky vlasů na prst, no prostě její zlozvyk je ten, že flirtuje s muži, aniž by to měla v úmyslu. A to jí mnohdy ztěžuje život.
1609. Rok, kdy Španělsko vyhnalo ze svého území lid pokřtěných Maurů. Tohoto divokého roku se narodila Elena Catherine De Sanchéz, je to původem Španělka, narodila se totiž na španělském území, ale nevěděla, jaký den a kde. Věděla jen, že se narodila jednoho horkého španělského dne. Ve Španělsku vedla poněkud smutný život, ale nikdy nezapomene, jak jí otec, když byla malá, vyprávěl dobrodružné příběhy. Někdy Eleně připadalo, že je sám zažil. Vždy jí bylo líto, že otec není nikdy doma, pořád se někde toulal za dobrodružstvím. Když už byl doma a jí bylo osm let, učil jí šermovat, i když byla dívka, tak ale ovládala jen několik kroků, takže to byla jen neškodná hra. To její matka jí vychovala k obrazu svému, vštěpovala jí do hlavy, že se musí životem probojovat a nikdy nezaváhat nad určitým správným rozhodnutím... Toho se drží Elena dodnes. Především jí mrzelo, že neví kdy se narodila, a tak si vybrala srpen - měsíc, kdy se ráda toulala jako malá po loukách a lesích.
Rok 1619 byl pro Elenu jen rozmazanou vzpomínkou, byla ještě malá... Natož, aby si něco pamatovala, ale přece jen si něco upamatovala v té své hlavičce. Viděla, jak pánství, kde žila shořelo na popel, jak ho olizovaly plameny prudkého ohně. Jak jejího otce zatýkají a on na ní křičí její jméno, boužel marně, ale nevěděla, za co ho zatkli. V náručí jí nesl muž, jehož jméno neznala, ale už jako malé se jí hnusil. Viděla umírat svou matku, byly na ní namířené pistole, což zavinil ten bídník!!! Poníženě vyrůstala u hraběte Rafaela, ale její tvrdohlavost jí byla k užitku, nikdy ho neposlouchala, nedávala na jeho rady, jak se má chovat a vysmívala se mu do tváře. Nebyl to její otec, prostě nebyl, její otec byl hrdina Španělska, ale totéž se nedalo říci o tom prokletém hraběti, který si jen na jejího otce hrál! Žila u hraběte dohromady 3 roky. Ach, jak si oddechla, když ho roku 1622 neznámý maskovaný muž zavraždil. Jednu chvíli žila v u svých známých, totiž neměla kam jít. Když jí bylo šestnáct let, trvalo jí jen tři roky, než se dopracovala k získaní svého titulu, který jí náležel. Dopracovala se k němu přes šlechtické hříchy a skončila v několika postelích, tak zvaně titul vykoupila svým tělem. Roku 1628 odešla do Francie, kde žije ne až tak spokojeně. Odjela do Francie, protože ve Španělsku jí bylo ukřivděno, ztratila svou rodinu, otce a matku, proto se nechce už nikdy vrátit do španělské země. Ve Francii si pořídila malé panství, mimochodem taky přes postel, a s trochu práce vydělala i nějaké peníze, ale nechtěla se živit jako kurtizána, a tak jí byla nabídnuta role dvorní dámy Jejího Veličenstva. Ráda se objevuje po královnině boku a je poctěná, že může být dvorní dámou, která může své paní oddaně sloužit a vykonávat pro královnu různé důležité věci. Cení si toho, že královna má v ní důvěru.
Má pěvecké nadání, ráda si brouká španělské písně, některé sama i skládá. Ráda se toulá po Paříži i mimo ní. Má špetku šermířského nadání, což zdědila po otci, jak sama usoudila. Její otec byl nadaný šermíř a naučil jí tolik triků. Vyzná se v klenotech, proto jí nikdy nikdo neokrade - ani obyčejný zlatník.
Žádné komentáře:
Okomentovat