pondělí 31. srpna 2015

Porthos du Vallon

http://the-musketeers-rpg.blogspot.com/2015/08/porthos-du-vallon.html
Porthos je no... velmi jednoduše řečeno zvláštní individuum a sám by o sobě zřejmě řekl, že je pojítkem jejich trojice, vlastně teď už čtveřice mušketýrské sebranky. Je to přesně ten typ človíčka, o němž nevíte, co v příští chvíli provede. Pokud s ním tedy nehrajete karty, to se nijak nesnaží zakrývat, že podvádí, aby popřípadě vyvolal rvačku. A že to je zakázáno, to mu je upřímně jedno. Dokud žije, a v této době je to obtížné jen přežívat, chce si toho svého života naplno užívat. Sám o sobě tvrdí, že je dobrý v rozeznávání charakteru jakéhokoli člověka. Co je na tom pravdy musíte posoudit sami. Nikdo rozhodně nemůže tvrdit, že není gentleman, k damám jakékoli sorty se chová slušně, možná si do nich párkrát po dobu známosti rýpne, slabší povahy by to nemuseli vydržet, no nikdy se k nim nechová vyloženě sprostě. Přeci jen, kodex pro něj znamená hodně, tak proč by se měl chovat jako kdejaký gar... buran z Dvora Zázraků. Kromě vlastností, jaké by měl mít každý správný gentleman je Porthos především věrný přítel. Nikdy, opakuji nikdy by nebyl schopný osobě která mu věří, bodnout dýku do zad už jen z toho důvodu, že se mu takové jednání hnusí. Je zkrátka a dobře loajální a to především svým třem mušketýrským přátelům. Nepůsobí to však tolik přesvědčivě, když... třeba, když s Aramisem v podnapilém stavu zkouší střelbu na cíl. Jeho chování častokrát ovlivňuje jeho nálada a když je naštvaný... No má takovou samosrací chvilku a je naštvaný jen proto, že je naštvaný. Nikdo konkrétní za to vlastně nemůže. Pohrdá v podstatě kýmkoli, kdo má co do činění s otrokářstvím. Takové lidi z duše nenávidí už z toho důvodu, že měl jako malý kluk k této kariéře slušně nakročeno. Má velmi horkou hlavu a do spousty akcí kolikrát skáče do slova a do písmene ksichtem napřed. Má tendence zesměšňovat své nepřátele a kolikrát plítvá humorem v té nejméně vhodné situaci. Svou práci moc vážně nebere, pokud tedy není v bezprostředním nebezpečí král nebo královna, popřípadě někdo velmi blízký jeho osobě.
V případě tohoto muže si můžeme být jisti možná tak tím, že se narodil. O své matce ví pouze to, že pocházela z Afriky. Byla jednou z otrokyň, které byly z tohoto vzdáleného kontinentu přivezeny. Její jméno nezná a nějaké vzpomínky? Žena, které se zřejmě narodil se o něj však starala asi do věku dvou let. Když se na ni však někdo zeptá, má jen okno. Tedy aspoň na ni, jeho první vzpomínky zasahují k Dvoru Zázraků, tomu nebezpečnému místu. Místní nebožáci se chlapce ujali, když jeho matka zemřela. Opravdu netuší, proč to při své bídě udělali. Byli snad jeho matce zavázáni?

Další vzpomínky se objevují ve velmi mladém věku, skutečně velmi rychle rostl. Mezi jeho nejlepší přátele patřil Charon. Chlapec tmavší pleti, se kterým si velmi dobře rozuměl. Ti dva byli jako bratři. "Nikdo nás nerozdělí!"  Říkali si často, tehdy mu opravdu nevyvstalo na mysl, že by je něco nebo někdo mohl rozdělit. Ve Dvoře Zázraků podmínky k přežití nebyli adekvátní, ale vždy se narodil někdo, kdo mu aspoň trochu pomohl. V jeho případě to byl na jedno oko slepý, částečně hluchý a kulhající stařík. Co si pamatuje, tak jeho tvář byla stará, vrásčitá a přesto vše, čím se musel prokousávat, aby přežil, neustále usměvavá. Ve Dvoře mu říkali miteux Henri, neboli omšelý Henri, jelikož jediné, co měl, byla malá dýka a moly prožraný kožich. Chlapec na něj narazil zcela náhodou, když ho chtěl o nůž obrat. Tehdy v krádežích příliš zběhlí nebyl, co chcete od osmiletého kluka, že? Jeho ruka, byla pozoruhodně rychle chycena do bolestivého sevření. Místo toho, aby mu však stařík ruku zlomil, mu ukázal pár triků, aby příště věděl, jak někoho obrat bez toho, aby byl chycen. Pak se scházeli častěji až do Porthosových čtrnáctých narozenin. Pár dní po nich podlehl Henri nebezpečnému černému kašli a umřel. Jediné, co mu po něm zbylo byl staříkův malý nůž.

Tato životní zkušenost ho poměrně vzala. Jistě, ve Dvoře Zázraků lidé umírali denně, většina z těch obětí mu však nebyla tolik blízká jako právě onen stařík. Začal vyhledávat samotu. Jeho vrstevníci o něm často mluvili jako o podivínovi a přiznejme si to, už tehdy měl horkou hlavu, takže se málo kdy nechal pomlouvat. Dotyčného častokrát spráskal, kolikrát se mu stávalo, že mu ujeli nervy na tolik, že nedbal na protivníkovi nářky a náznaky, že se vzdává. Ne, že by to někdo řešil, vládě bylo to, co se děje ve Dvoře naprosto v paži. Stále měl však Charona, který i přes jeho prchlivou povahu, nepřestával být jeho přítelem. Jak to v mnoha příbězích bývá (a tenhle nebude výjimkou) i mezi tyto kamarády na život a na smrt se připletla překážka. Spíš bych měla říct, dívka. Žena...

Zhruba ve věku patnácti let narazil, ano skutečně bezostyšně vrazil do vyhublé bledé blondýnky, která mu nejdřív dala pořádnou facku a poté mu dala spoustu nepěkných přezdívek. Mezi litaniemi, které se jí linuli ze chřtánu dokonce pochopil, že se jmenuje Flea. Chvilku na ni jen zíral a přikyvovala na souhlas, jelikož se mu líbila a nakonec se ztrapnil slovy: "Zopakovala bys mi to, krásko, já tě vůbec neposlouchal." Tolik k tomu slavnému seznámení, jelikož si z něj Flea udělala fackovacího panáka po druhé. Poté se scházeli častěji a dalo by se říct, že díky této rázné křehké dívce, která po seznámení křehce nepůsobila se jeho charakter o dost změnil. Když se s tím pak svěřil Charonovi a dívku mu představil, začalo mu být pomalu jasné, že to zřejmě nebyl nejlepší krok. Bylo to poznat také z toho, jak se Charon k Flee měl ta v něm však nevyhledávala, kromě přítele nikoho jiného. Z Fleou si nakonec byli velmi blízcí, pravděpodobně by spolu v budoucnu mohli mít i nějaké ty děti, kdyby Porthos nezačal toužit po kariéře vojáka ve službách krále. Odešel. Od všech. Od Fley, ženy, kterou miloval ze všech nejvíc. Charona, jeho do té doby nejlepšího přítele, se kterým se opravdu hnusně pohádal. Ať si říká kdo chce co chce, v Dvoře svůj domov nikdy nenašel.

Nakonec ve svých dvaceti letech skončil u mušketýrů. Těžko říct, jestli to byl vždy jeho sen, nikdy by však neměnil. Když tam přišel velitel mušketýrů z něho nebyl zrovna na větvi, když však prokázal své schopnosti v oblasti boje beze zbraně... Byl v tom zdaleka nejlepší a dosud je. Na nějaké větší akce si musel však počkat asi dalších pět let, jelikož byl celkem neřízená střela, která se do mnoha věcí hrnula po hlavě a že by s někým spolupracoval? Ani omylem. Parťák pro něj se objevil až po pěti letech. Tím šťastným byl pohledný mladý muž jménem Aramis. Velký milovník, který byl už tehdy, před deseti lety nebezpečím pro všechny ženy. Mladé i staré, bohaté i chudé, vdáné, svobodné i ovdovělé. Velmi dobře si rozuměli a posléze se z nich stali i nejlepší přátelé. Bylo to nezvyklé, ale příjemné. Konečně měl rodinu, mušketýrskou rodinu.

Nic zajímavého se nedělo, tedy po celých deset let ne. Byl jedním královým obráncem mezi mnoha dalšími. Sám, o sobě tvrdil, že je jedním z nejlepších. Nic se nedělo, kromě pár neškodných atentátů, rozepří s gardisty a jiných nesmyslů, tedy až do té doby než se nějakému chytrákovi nepodařilo udělat atentát na královu sestru. Omylem se do oné situace přimotal a vyšel z ní víc než dobře, jelikož atentátu zabránil. To mu zaručilo dobré místo v posádce a jistou protekci u krále. Králova sestra ho dokonce povýšila do stavu baronského. Seznámil se ještě s jedním z nových mušketýrů, který mu padl do oka. Athos, tak se jmenuje. Po několika letech se k nim přidal ještě mladík z Gaskoňska. Se svým momentálním postavením je spokojen. Dokonce to vypadá, že Fleu, kterou delší dobu nenavštěvuje mu z hlavy vyhnala jistá půvabná zlatovláska... 
Spousta lidí ho podceňuje, co se té mozkové části týče už z toho důvodu, že se kolikrát raději podřizuje rozhodnutím Aramise nebo Athose. Co je však překvapivé, není vůbec hloupý, v krizových situacích používá takzvaný selský rozum. Kromě toho je dosti svalnatý a libuje si ve rvačkách, které, pokud možno sám vyvolá. Z toho vyplívá, že se umí skvěle prát. V šermu také není nejhorší, není sice nejlepší v oddíle, žádný druhořadý šupák od vedle, ale také není. Co se střelby týče, to je celkem usměvavé... No, jak už bylo zmíněno v povaze, jde mu. Pokud se to dá považovat za schopnost, je skvělý v karbaničení. Kromě toho je velmi zručný i v praktických pracích. Čím víc síly k tomu musí vynaložit, tím líp. Je taktéž skvělý jezdec. Vzhledem k tomu, že vyrůstal ve Dvoře Zázraků, klidně by se mohl živit i jako zloděj, konec konců prsty má pořád všechny.

Žádné komentáře:

Okomentovat