úterý 11. srpna 2015

Isaac Chevaliér

http://the-musketeers-rpg.blogspot.cz/2015/08/isaac-chevalier.html
1618. Rok, který obrátil Evropu vzhůru nohama. Rok, kdy se vstoupilo do války která trvala celých třicet let. Rok, kdy mi bylo 22. Což není tak důležité, jak se zdá. Vážně ne, tak se v tom laskavě přestaňte rýpat, než se naseru a rozbiju vám hubu, abyste nemohli pokládat takové hloupé zbytečnosti. Otravujte tím někoho jiného, ne mě. Tsche."

Ne, tak tento příběh skutečně nezačíná, ale pokud se zajímáte, kdo byl Isaac Chevaliér či to, kým se stal? Jste na správné adrese. Jen si pro jistotu... ano, tak je to správně, držte si odstup, neboť je možné, že vám v další chvíli ten korbel přistane v zubech a vy je budete sbírat po podlaze ještě druhého dne. Muž nevyzpytatelného chování, plný tajemství a vzpomínek, co by měly raději být pohřbené pod vrstvou země a ani kříž by nemusel navádět jejich směrem. Žádné květiny na ubohý pomník, nic. Ale... stále předbíháme. Vraťme se do roku 1596, kdy to všechno začalo. Kdy se ve Francii narodil malý klouček nesoucí jméno Isaac. Isaac Chevaliér.

Stalo se tak na podzim onoho roku, čtyři roky před celistvým letopočtem 1600. Snad proto nesnáší déšť, plískanice s ním spojené, kapky ťukající do okapu. Kdy mu mrzne tělo a za krk zatejká. Hnusné to počasí. A zrovna do něj musel přijít na svět Isaac, syn kapitána Červené gardy, známého pro svou krutost a nelítostnou ruku, pod kterou vyrůstal i malý chlapec. Šedé oči plné strachu vždy, když na něj otec vztáhl ruku. Na druhou stranu? Rozmazlený malý harant, který mučil služebné a vychovatelky pro svou vlastní zábavu. Důvod? Lehce hledatelný. Mateřská láska mu odmalička chyběla, matka zahynula krátce po porodu, což mu bylo dlouhou dobu vyčítáno a předhazováno jako chyba, zásadní chyba, co poznamenala celý jeho život a tím i chování k ženskému pokolení. Hledat kousek citu v množství praktik, které si osvojil rychleji než cizí jazyk? Než společenské chování? Hloupost. Tak neskutečná hloupost, že i teď se vám musí vysmívat do obličeje. S krutostí, kterou si otec vybíjel na malém chlapci, pokračoval i on na ostatních. Žádné ubohé tahání za vlasy a přivírání sukní. Ne, tenhle kluk byl ten, kdo je schopný ony sukně podpálit, který se nebojí polít vychovatelku vařící vodou jen pro ten zvuk, sladký zvuk hysterického křiku. A ano, i pro ten pohled na rudou tvář s puchýři, které způsobila horká voda na lidské kůži.

Nebudeme se dlouze zabývat tím, co se dělo pak. A pokud se tážete, co se stalo s vychovatelkou? Následky si nesla tak dlouho, dokud se nerozhodla pro vpravení jedu do svého hrdla, neboť žít se zohyzděným obličejem? Některé ženy jednoduše nejsou tak silné. Ne jako Emma, jeho... ano, manželka. To byste neřekli, že muž jako Isaac, je ženatý, že? Pravda je... že ano. Je. Posledních osm let, které se staly horskou dráhou. Nahoru, dolů, protočit a zase znovu. Jen tentokrát v jiném pořadí než posledně. Emma byla silná, krásná, sebejistá. Úchvatná svým chováním, natolik drzým, že by jí nejeden muž vrazil výchovnou facku, až by vzala druhou o zem. Isaac? Patřil k těm mužům. Ha, určitě jste si mysleli, že tomu tak nebylo, že? Hloupost. Té doby byl již členem Červené gardy spadající pod kardinála stejně jako pod jeho otce. Léta tréninku, dřiny, tvrdé výchovy z něj udělaly muže, se kterým by žádná žena nevydržela chvíli v místnosti, natož po zbytek života po boku. Emma byla jiná, tolik jiná, když hrdě vzdorovala. Troufalá s pohledem plným drzosti a naivního hrdinství, kterým se snažila klamat svou osobu před strachem. Musel se jí obdivovat, ač nechtěl. Ne, vůbec po něčem takovém netoužil, ale ta dívka s hnědými kukadly a sebejistým vystupováním si našla cestu do jeho srdce. Říkat tomu láska? Ano, bylo by to možné. Možná v ní jen hledal jisté bezpečí před otcem, před rodinnou krví. Nakonec i před životem.

Nechoval k ní něhu jakou muži dokazují své milované. Laskavá slova plná touhy? Hloupost. Ale dokázal jí říct, že jí potřebuje. Že jí chce. Jeho gesta občas hraničila se zmateností, zvláště když ji pojal za manželku, čímž se vysmál otci přímo do obličeje. Rodinný majetek? Ten už neuvidí, což mu stejně nezabránilo v tom, aby nechal otce popravit. Vlastní rukou. Náhoda, jak jinak. Nehoda, jídlo bylo asi špatně uvařené. Nebo srdeční slabost? Kdo to bude zjišťovat? Nikdo. Několik cenností si odnesl sebou, závěť zůstala v bezpečí u kardinála a majetek? Ten propadl koruně francouzské.

I nadále žil se svou "vyvolenou", kterou se Emma stala. Beztak jí podváděl. Věrnost? Nikdy nebyla pro něj. To raději ženské, samé ženské, u kterých mizel měsíční žold a měšec se povýšeně tenčil čím dál tím víc, než byl znovu naplněn. To, že si snad zadělal na děcko - a že se tak skutečně stalo s jedním děvčetem před více než rokem? Detail. Nepodstatný detail. Zvláště v okamžik, kdy se u Emmy projevily souchotiny a začala pomalu umírat. Každý den? Bledší a bledší. Každý měsíc na ní bylo více znát, že hubne a jídla do sebe dostávala pomálu pokud vůbec. Připoutaná k lůžku, odkázaná na Isaaca, který zde pro ni... nebyl. Nebyl, neboť bylo jednoduší utápět svoje pocity v lahvi vína či laciné pálenky, co by jednomu vyvolala vředy ne-li rovnou smrt. Chlast, ženské a povinná služba. Tři věci, tři základní potřeby, které mu měly pomoct. Choval se hůř, dalece hůř než kdy předtím. V bojích se nechával strhnout vztekem a záští na celý svět, když se mu rozhodl sebrat to nejcennější, co doteď měl. Jeho drahou Emmu, nebohou Emmu, kterou zžírala nemoc až do poslední kapky krve. Povýšil. Jednou, dvakrát... Nakonec se stal poručíkem, druhý nejvyšší po kapitánovi. Rozkazoval a trestal, pokud jeho příkazy nebyly splněny. Šílenec s lahví v ruce a kordem v druhé. Práce přes den, ženy přes noc a k ránu... To se vždy vracel tam, kam ho srdce vedlo. K Emmě, umírající Emmě, u níž plakal jako malej kluk. Ráno co ráno, každý den již poslední dva roky. Proklínajíce boha a všechny svaté, co mu stojí po boku. První rok, druhý... který se již brzy přelomí na třetí.

Žádné komentáře:

Okomentovat