Catherine Vanniér

Colettina tvrdohlavá povaha je k nevydržení, svou paní zahrnuje nápady a svými názory, že se paní z toho až udělá mdlo a pak jí musí křísit. Její názory jsou na slušně vychovanou dívku tak trochu neslušné, především její názory jí dostávají do maléru, jednou byla i u samotného krále za svou drzost.

Kde kdo jí nenazve jinak než divokým andělem pro její krásné šedomodré oči, blond vlasy, divokou povahu a vrozenou krásu si tuto pověst právem vysloužila. Když na ulici vidíte křehké jemné bytosti, které spěchají za svými manžely, Colette na ulici budete vnímat jako sebevědomou mladou dívku, která skrývá jednu tajnou zálibu. Jakou? Colette miluje zbraně od mušket po kordy a dýky, proto není divu že tento křehký anděl dokáže kdekomu nakopat zadek. Velice originální je v šití, ráda vyšívá a ušije si i něco na sebe. Když jí to paní dovolí.

Colette Antonella Montique se narodila ve Francii roku 1610. Její matka, Aurelie Catherine Montique, byla dvorní dámou na královském dvoře. Její otec byl mušketýrem a jmenoval se Andre Sebastien Montique. Jako voják používal jméno Andre. Osud je ale osud a ne vždy nám přichystá štěstí a bezpečí rodinného kruhu. Colette měla divoké dětství, její otec pořád jezdil na mise a matka musela být u dvora, proto se o ní starala chůva Elizabeth. Ještě téhož roku do rodiny přibyl Philippe Pierre Montique, Colettin bratr.

Když bylo Colette a Philippovi 10 let, jejich otec byl už častěji doma a tak ji dával každý den odpoledne lekce šermu, zatímco její bratr moc v šermu nevynikal. Spíše se u něj rozvinul basnický talent. Colette se naučila dokonale šermovat, až její otec jednoho dne ve srandě prohlásil „Holka, ty bys přeprala i královského vojáka!“ tyto slova se Colette vryly do paměti.

Rok plynul za rokem a jejich rodiče se jen divili, co z nich vyroste. Osudného dne, 5. února roku 1616, vtrhla k nim do domu garda vojáků od pana kardinála se zatykačem. Otce obvinili ze zrady Jejího Veličensta a nechali popravit 7. února 1616. Jeho syna a zároveň Colettina bratra označili jako spoluviníka... chudák chlapec nevěděl ani co to šerm je.

Colette i přesto zůstala silná, jak jí to učil otec. Její matka se zbláznila a zhroutila, zároveň začala svou dceru proklínat, že ona to všechno zavinila, že ona je dítě ďábla, až se jí jednoho dne pokusila otrávit. Dívka, které v té době bylo už 17 let, to nevydržela, osudného večera vyběhla před běsnící matkou na ulici a narazila do nějaké osoby. Vzhlédla a uviděla vznešenou paní. Ta se jí představila jako Anne Jaqueline De Gutierrez. Jak náhle se její matka, s planoucíma očima plnými nenávisti ke své dceři, objevila ve dveřích s chutí svou dceru zaškrtit, paní De Gutierrez dala pokyn svým sluhům, aby nebohou dívčinu odvedli ke kočáru a sama si pak promluvila s její matkou. I přes matčin nesouhlas si jí paní De Gutierrez odvezla k sobě na sídlo. Colette bylo poskytnuto bezpečí střechy nad hlavou, práce a také důvěra. Od té doby Colette sloužila paní De Gutierrez jako služebná a komorná. Dnes, roku 1630, už paní De Gutierrez není mladá jako dřív a tak se Colette o svou paní stará s oddaností, a s důvěrou se stará i o její dceru Jeannine Corrine De Gutierrez. Mladá dcera paní De Gutierrez si s Colette moc dobře rozumí a prosí ji někdy i o rady. To ona jí vždy pouští, aby si zašla na louku a zavzpomínala na skvělé časy. Colette sama moc dobře ví, že francouzské temné uličky jsou nebezpečné, ale někdy neodolá a projde se uličkou. Nejedenkrát se jí stalo, že jí přepadl nějaký opilec, ale toho hravě sejmula. A když se řekne slovo sex? Kdo by asi čekal že Colette je ještě čistá dívka? Ne, není, přesto to je pro muže učiněný anděl. Jen kardinál ji nemá moc v lásce, nejedenkrát se chtěl té malé tvrdohlavé drzé křehké bytosti zbavit, ale nikdy se mu to nepodařilo. A tak se Colette dál vysmívá všem co se o to chtějí pokusit.

Paní de Gutierrez... Nikdy v životě se s touto ženou ze šlechtické vrstvy nechce potkat. Zklamala se v této ženě, která jí sice poskytla střechu nad hlavou a teplé jídlo, ale nikdy si nemyslela, že to skončí takhle...

...Zbičovala, zfackovala jí a zavřela do sklepa, aby tam umřela hlady. Kdyby neomráčila toho hocha, co jí hlídal, trpěla by tam jako nějaké zvíře bez jídla a vody, zesláblá a její tělo by chřadlo dnem co dnem víc a víc, až by vydechla naposled. Nechtěla jen tak příjít o život, měla toho hodně před sebou. Díky bohu jí našla Nicole, v bezvědomí na zemi v uličkách, kam se odbelhala, když utíkala od své paní. Její rány od biče byly ošklivé a hnisaly, za to, že se zase uzdravila, mohla býti vděčná dívce která vystupovala pod jménem Nicole. Za to všechno se jí také odvděčila tím, že jí pomohla s její obchodem, sbírala pro ní bylinky. Při svých cestách za léčivými kvítky se setkávala s různými lidmi. Zloději, mušketýry, i třeba knihovníky. Nebo se setkala s Isabellou, tou španělskou služebnou, kterou její paní také vyhnala. Colette jí viděla den před tím, než ji její paní vyhnala také... Poprvé se s ní setkala v Lucemburských zahradách. Vzpomínala, někdy až v slzách, na ty časy, které pro ni byly tím nejvzácnějším... Považovala svoje vzpomínky za svůj poklad. Noc co noc se v nich utápěla a hluboce přemýšlela, jakou službu si najít. A přece jen se jí poštěstilo. Našla si službu u dvorní dámy jménem Elena De Sanchéz. Hraběnka na ni byla milá, našla ji jednoho večera, jak se toulá po uličkách, kam si vyšla na procházku. Nabídla ji u ní službu, Colette usoudila, že Elena je dobrý člověk a nikdy by jí neublížila. O tom se ale přesvědčila hned druhý den. Elena ji brala jako svou schovanku a přítelkyni, které se může svěřovat. Vyprávěla jí o intrikách a klepech od dvora, u některých se Colette spolu s Elenou společně zasmály. Konečně našla svou vysněnou paní, která jí dala volnost a vše, po čem toužila. Štěštěna se k ní opět vrátila a pomohla jí z nesnází.

Co jí ale nejvíce mrzelo, že musela utnout všechny kontakty. Začínala nanovo s novým jménem, s novou osobností. Změnila se, dospěla, ale drzost jí zůstala. Už to nebyla ta bláhová služebná, která nevěděla co chce. Dnes, kdyby jí někdo potkal na Boulevards, jen stěží by v ní poznal tu služebnou, kterou bývala. A jak se, kromě toho, že má službu u hraběnky, živí? Živí se jako švadlena. Švadlena jménem Catherine Vanniér, kterou každý považuje za neškodnou služebnou a nikdo neví o její minuloti ani sebemenší informaci. A kdyby jen něco málo někdo věděl, skryje se za zástěrku obyčejné služebné...

Colette miluje šerm a vyšívání, nikdo však o její zálibě v šermu neví, jen dcera paní De Gutierrez. Jeannine jí vždy chválí za její umění vyšit vzor na šaty a různé látky proměnit v okouzlující róby. Také si ráda zpívá, ale ze všeho nejvíce miluje přírodu, což má od své matky. Dar lásky k matce přírodě, která nám dala život, aspoň tak to tvrdí Colette, která není katolička, ale věří ve Věčné. Věří i v různé bytosti, ale vydává se za zástěrku katolické víry.