obrázek
obrázek obrázek obrázek obrázek

úterý 29. září 2015

Christelle Rosella de Lorraine

http://the-musketeers-rpg.blogspot.com/2015/09/christelle-rosella-de-lorraine.html
Ať se tato andělská tvář usmívá jakkoli, tak věřte, že před vámi momentálně stojí mistryně maškarády, rozmazlený spratek a prolhaná intrikánka, kterou jen někdo zaobalil do zlatavých vlasů a pronikavých studánkových očí. Christelle vždy získala, po čem její srdce prahlo, na čemž nehodlá ani do budoucna nic měnit, a je ochotna za svými sny jít přes mrtvoly. Než se ale dostaneme k tomu hluboce ukrytému, tak se podívejme na masku, kterou si pravidelně a převelice šikovně nasazuje.

Když ji poprvé potkáte, tak v ní uvidíte možná naivní dívenku bez špetky životních zkušeností, labuť ztracenou na vlastním jezeře, která čeká na svého prince. Možná dostanete i chuť se jedním z těch zachránců stát, protože by ji mohl přeci jenom někdo ohrozit… Občas působí dojmem, že ji neuvěřitelně fascinujete, považuje vás za vzdělaného, chytrého a světem ošlehaného človíčka. Sladce se usměje, poprosí o dobrou radu a velice brzy se vám vkrade pod kůži. A v ten okamžik zbystřete.

Z jejího pohledu situace probíhá asi následovně – nejprve si vytipuje pár jednotlivců, kteří se zdají býti pro momentální situaci adekvátní, poté provede první kratičký rozhovor, aby si oťukala vaši skutečnou povahu bez ohledu na vzhled. Později sérii krátkých výpadů, aby si ověřila, zda se skutečně hodíte k jejím plánům. Během několika dalších rozprav velice lehce odhadne jednu z vašich slabostí a prohlédne temnější koutky vaší duše bez ohledu na to, jak dobrý jste člověk. Jednoduše ji to krásné nezajímá. A pak si začne hrát.

Každý člověk v jejím životě má pevně stanovenou roli. Očekává, že svou roli sehrajete (ať už dobrovolně či nikoli) a poté zmizíte z povrchu. Nemohla by přeci rozehrát novou šachovou partii, kdyby neodstranila pozůstatky po předchozí výhře. Vyznačuje se obrovskou schopností se adaptovat vlivem aktuální situace, během svého plánování a navádění lidí do nezáviděníhodných pozic se obrní nekonečnou trpělivostí. Uvnitř duše vypadá, jako kdyby měla veškerý čas světa. Rozhodně se svými plány nikam nespěchá, netrpí sklony své činy co nejvíce urychlit a nebojí se si pár let počkat na rozhodující úder.

V jádru duše by asi špatná člověk nebyla, ale jistá věc ji přeci jenom od obyčejného smrtelníka odlišuje – Christelle nezná svědomí. Nikdo ho neměla, nenarodila se s ním a pod tím pojmem si neumí nic představit. Můžete se snažit dovolávat cti, kodexů, morálky, ale to jsou pro ni jen prázdné pojmy pro slabochy, kteří se neumí jinak bránit. Má velice pragmatický náhled na svět, považuje lidstvo za podřadné tvory, ale dokáže se velice dobře přetvařovat.

Aby nevydala jako neproniknutelná, tak mám pro vás drobné upozornění – pokud ji potká někdo, kdo dokáže ocenit radost ze života, poté v ní doopravdy něco uvidí. Jakousi nesmírnou prázdnotu, ticho, klid… Ale těžko se to hledá a ještě hůře pojmenovává. Slovo láska je jí cizí, neumí milovat a vidí v tom pouze jakýsi donucovací prostředek hloupých žen, aby s nimi zůstal jakýsi malomocný muž. Sice si uvědomuje, že vzhledem ke svému postavení bude muset jednoho krásného dne porodit děti, ale opět to všechno vidí jenom jako cestu za něčím daleko vyšším a důležitějším. Do jisté míry se cítí být přitahována svalnatými muži se zbraní, ale nehledala bych v tom planoucí vášeň, spíše se vynahrazuje fakt, že kvůli své tělesné konstrukci nikdy nebude natolik vražedná jako oni. A ochránce se hodí vždy, že ano.

Ví moc dobře, co všechno si může dovolit, a kam má prozatím dveře zavřené, nikdy by tedy neohrozila korunu, kardinála ani všemožné legendy. Ráda se v okolí podobných lidí zdržuje, ale mnohdy i u nich ztrácí své iluze o tom, jak dokonalí mohou býti. Její představa ideálního člověka je zkreslena její vlastní deviací, za vrchol dokonalosti tedy považuje odstup, neangažovanost a schopnost ovládat všechny ve svém dosahu. A za tím si jde. Emoce prožívá velice povrchně, jen tak přeletí přes její vědomí, ale nezastaví se na tak dlouho, aby její chování ovlivnily.

Zbožňuje luxus, obklopuje se drahými předměty, a kdyby zabíjela vlastními bledými prstíky (což rozhodně nehrozí), tak zvolí jed. Co ji na její cestě za úspěchem pohání? Úzkost. A z čeho? To neví ani ona sama.
Christelle se narodila roku 1613 jako poslední dítě ne příliš šťastného páru Francise II. de Vaudémont a Christine de Salm. Dva roky před jejím narozením tragicky zahynul nejstarší z jejích bratrů a ona se měla stát záplatou a náhradou za dědice, každopádně v den, kdy se vynořila z lůna matčina, jí byl pravděpodobně přeurčen úplně jiný osud. Má celkem tři starší sourozence – Charlese, Henriette a Nicolase a jednu nevlastní sestru Marquerite.

Již v útlém dětství se stala pomyslnou modlou celé rodiny, všichni zbožně vzhlíželi k andělské kráse toho maličkého stvoření, plnili mu každé nesmyslné přání a toužili po pozornosti malinké princezničky. Jí značná pozornost ze strany ostatních vůbec nevadila, ba spíše naopak se vyžívala v pozorování všemožných podřadných činností, které pro její potěšení byla rodina schopna vykonat – to však nikdo vědět nemohl, stačil jim smích toho droboučkého a udělali by naprosto cokoli. Rosella se tedy procházela po zámku svých rodičů jako královská princezna, dostala vše, co si umanula, a nemusela vůbec nic. Možná si řeknete, že takováto výchova ke šlechtičně vůbec nesedí, přeci jenom muže sice krásou okouzlíte, ale přihlouplou konverzací od vdavek spíše odradíte, inu dívenka si již dávno uvědomovala hodnotu svého původu a rodinné priority, proto při výuce neprotestovala a projevovala kromě talentu i píli.

Problém v tomto ideálním soužití nastal v momentě, kdy do čistého šlechtického sídla vkročila Marquerite, nevlastní dcera Francise, která dle slov Christelliny matky stála za vším špatným. Otec se totiž zaměřil na ten malý plod jedné zbloudilé noci a předpokládal, že by se ten bastard dal velice výhodně provdat, možná i o něco lépe než jeho vlastní legitimní dcera. Christelle zpočátku neuvažovala o nové hračce jako o ohrožení, ale velice brzy si všimla, že její bratr Nicolas svou pozornost až nápadně moc upírá k tomu nepěknému kusu špíny… A byl čas s tím něco udělat.

Těžko říci, co nakonec stálo za rychlým pádem nebohé Marque, která jen toužila po lásce svého pravého otce, ale jisté zůstává, že v tom Christelle skutečně sehrála nemalou roli. Po zámku se začali roznášet podivné řeči, na plesech si každý tiše šeptal o „petit problème“ a spletité sňatky se zdály náhle býti ne úplně ideální, kdo by se přeci chtěl připojit k tak pochybné rodině, ať je jakkoli bohatá. Takovou potupu dlouho nemohl rod snášet, jedné krásné májové noci proto Marque zmizela a nikdo ze sourozenců ji již nikdy nespatřil…

A život šel dál, tekly proudy vína, konaly se plesy, dívenka vzkvétala, rodina bohatla, strkala své dlouhé francouzsko-italské prstíčky do královských problémů a vždy věrně stála na straně katolické církve (a všech kardinálů, které dokázala vyjmenovat). Roku 1621 se nejstarší Charles oženil za Nicolette de Lorraine, což Christelle sledovala se směsicí nadšení a podezření, nová švagrová se jí moc nepozdávala, byla celá taková moc kulatá, ale do plánu jejích rodičů zapadala naprosto dokonale…

Roku 1624 se její nová příbuzná vlivem nedostatečného počtu potomků stala vévodkyní de Lorraine, což poněkud uvádělo celou rodinu do rozpaků. Nicolette získala moc, kterou jí nikdo z nich nepřál, a mohla se stát potencionální hrozbou pro další růst, proto se zatahalo za pár nitek a o rok později vyšla v platnost listina, která titul vévody de Lorraine připisovala otci Christelle. Ten sice pět dní na to abdikoval ve prospěch svého nejstaršího syna, ale i tak se celá rodina mohla začít honosit titulem vévodů a vévodkyň de Lorraine. A honba za vhodným manželem mohla začít.

Henriette, jediná a nejstarší sestra, se provdala za Louise, syna kardinála Louise II., jež měl veliké štěstí v neštěstí, že byl po smrti svého otce prohlášen za legitimního. Nedá se říci, že by některý ze sňatků sourozenců Christelle patřil k těm nejšťastnějším, Nicolette se po právu cítila povedená a Louis zase příliš odkázaný na svou manželku, takže se asi není co divit, že nikdo z nich nepřinesl do rodiny vytouženého vnuka či vnučku, který by utvrdil tvrdě vydobytou pozici. Zdálo se, že jediný kdo si uvědomuje závažnost situace, je mlaďoučká Christelle.

O budoucnosti druhého syna se nediskutovalo – stane se kardinálem, ožení se s církví. Prozatím tedy Nicolas čeká na svou příležitost, aby splnil očekávání svých příbuzných. V jeho rukou na jednu stranu leží obrovská zodpovědnost, ale na tu druhou se alespoň nezapletl do sítí, které Christina spolu se svým manželem a nejmladší dcerkou připravila.

Roku 1627 umírá Christellina matka, inu dívenku tu nijak zvláště nezasáhne – pouze v momentě, kdy se jí to hodí, se vytasí s jakousi historkou o tom, jak svou matičku nesmírně milovala. Konečně je na světě o jednoho kaziče plánů méně.

Kdo nám tedy zůstává v této spletité šarádě? Christelle. Ta byla před dvěma lety ve svých patnácti zasnoubena se čtrnáctiletým Francescem de Medici. Nepokládala ale tento sňatek za vhodný ke svému postavení, přeci jenom jako vévodkyně má rozhodně na víc než čtvrtého syna jakéhosi Medicejského, ať je příbuzný s vyhnanou královnou jakkoli. Možná se na jednu stranu i bála, ale nebyl by problém, ze kterého by s elegancí labutě nevyklouzla. Skutečně si sice před rokem drahého Francesca vzala, ale naštěstí ho mnohem více než žena trápila vojenská kariéra. Děti byly ponechány na svých rodných dvorech a se stěhováním se nikterak nespěchalo, protože i přes věno nevěsty nikdo netoužil nejmladším potomkům vyhledávat vhodné sídlo. A k tomu ta politická situace v Evropě…

Dlouho to netrvalo a i na mladého šlechtice přišla chuť na ženy, vydal se tedy spolu s celým svým doprovodem jak se sluší a patří do Château du Grand Jardin, drobného sídla, kde momentálně Christelle pobývala. Nějaký čas zde mladí manželé skutečně strávili, ale k žádnému zásadnímu kroku a posunu rozhodně nedošlo, Christelle se oháněla na všechny strany svým věkem, příbuznými a nevhodností situace.

Chudák Francesco nemohl nikdy předpokládat, že dopadne hůře než ostatní přiženění do této rodiny, proto se s klidem Angličana vydal ukrátit čas lovem, svou oblíbenou kratochvílí. Eliott, jeden z věrných služebníků Christelle, měl ale drobnou nehodu, kdy místo mohutného šestnácteráka omylem trefil drobného šlechtice a smrtelně ho zranil… Po týdnu intenzivní péče své manželky Francesco de Medici umírá a Eliotta je na přání zdrcené italské rodiny popraven.

Kdo by podezíral to nevinné stvoření z tak ohavných činů? Christelle se tedy stala opět svobodnou, volnou, nesmírně zámožnou dědičkou/vdovou a konečně doopravdy smrtelně nebezpečnou…
Christelle z nepochopitelného zdroje podědila nadání na jazyky, plynně hovoří mimo francouzštiny také italsky, německy a španělsky (což ovšem prozatím nikdo netuší). Kromě tohoto se poměrně dobře orientuje ve společenské situaci soudobé Evropy, pamatuje si všemožné sňatky, politické pletky a má skvělou paměť na jména. Hodiny by dokázala vyprávět o svém rodokmenu a historii, vyzná se také v literatuře a dokáže ocenit dobré umění. Nedá se však říci, že by oplývala přílišným nadáním na malování, vyšívání či drobné manuální práce. O to lépe ale zase zpívá a hraje na hudební nástroje, každopádně kreativního ducha by u ní těžko někdo hledal, sama se nezdržuje tvořením něčeho nového.

Co se fyzických předpokladů týče, tak se udrží na koni a dokonce i vypadá, že ví, co má dělat. Občas si vyjede na lov, ale není možné objektivně posoudit její nadání se zbraněmi – příliš často totiž tuto kratochvíli neprovozuje a hlavně vždy předem vyhodnotí, co si před společností může dovolit. Neumí plavat, běhat a rozhodně ji nezlákáte na nic, co by zavánělo zábavou chudiny.

Vyniká ve schopnosti přetvařování, snadno odhaduje slabiny ostatních lidí a patří mezi velice dobré lhářky.

Žádné komentáře:

Okomentovat