Plný hostinec a od každého stolu veselé hulákání? On bude nejspíše ta černá ovce, která polovinu večera promlčí. Nedalo by se říci, že se v přítomnosti ostatních nebaví. Baví, ale aby to dával najevo? Ani ho nehne. Nepatrný úsměv, který se objeví jen málokdy, sem tam nějaké slovo, aby se neřeklo. Přesto to není stejný mrzout, jakým je Athos. Umí se bavit, ale opravdu jen s těmi, ke kterým má bližší vztah. Ostatní? Smůla. Kamenný výraz, když mu oči těkají všude kolem, aby si přeměřil vše, co se pohne. Jde jen o to, aby bylo v ulicích Paříže bezpečno. Nic víc a nic míň. Na zábavu není čas, i když se sem tam v hostinci skutečně zastaví nebo se tam nechá ostatními zatáhnout.
Ačkoliv není moc komunikativní, mluvit se s ním skutečně dá. Možná ne tak zábavně, spíše seriózně. Všechno to má velikou výhodu a to takovou, že se v lidech jako on dokáže najít úžasný posluchač. Jednoduše na každé slovo ani nezabručí nebo se bude snažit vyřešit problém s tím, že ho brzy necháte na pokoji. Problémy ostatních není totiž jeho šálek kávy. Pokud se nejedná o blízké nebo o skutečně vážnou situaci, která by mohla ohrozit Paříž, nehne ani prstem… dobře, maximálně vynaloží úsilí na to, aby se podíval, c o se děje. Nebo pokud se nejedná o malou Iri, které by pomohl jistě s jakoukoliv maličkostí.
Tedy, když by se s ní zrovna nehádal. Sám si myslí, že jistá tvrdohlavost se u něj vyskytuje hlavně kvůli ní, když se věčně snažil prosadit své, jakožto ten starší. Nebudeme si lhát, děvče mělo přeci jen nad starším bratrem navrch. Samozřejmě jenom někdy. Pokud z rýpání nevyšel zrovna jako ten, co neví absolutně nic, či jako blázen, co pokřikuje na malou holčičku, skončil se spokojeným výrazem, kdy už se připravoval na to, že mu to sestra jistě oplatí. Jinak to ani nešlo. V tomhle byli stejní, každý by si nejraději prosadil své. Ať už to byl on, Jonathan nebo Irianne. Pravda, Angélique se raději držela zpátky. Stejně jako jeho sourozenci měl ale i on část povahy po svém otci. Ať už se jednalo o spravedlnost nebo umění prosadit si své.
Přesto se vše kříží s tím, že není zrovna moc komunikativní. Od doby, co odešel od rodiny se stará hlavně o jednu věc. O to, aby byl správný mušketýr a poskytl Paříži ty nejlepší služby, aby se nedopustil žádné chyby, která by mohla stát nějakého občana Francie život. Ne kvůli němu, neodpustil by si to. Šel si za svým cílem a nenechá si ho zničit kvůli jedné jediné chybce. Stejně odhodlaný, jako tvrdohlavý. Nebojácný a ochotný vydat ze sebe maximum. Možná nevypadá jako pravý mušketýr, ale i přes to si jde ruku v ruce s počestností a stejně tak si snaží zachovat chladnou hlavu, když přijde do tuhého. Bohužel pro něj, někdy to opravdu nejde a on tak jedná lehkomyslně bez ohledu na to, jestli něco způsobí. Raději se přeci pomstí za něčí čest, než aby si situaci pořádně promyslel, ne? Ne vždy to ale vyjde a on tak, i když rozzlobený, po sobě napravuje své chyby. Omlouvá se, nechá kolovat žerty na jeho účet, cokoliv, jen aby z toho neměl problémy.
V poslední době není ničím zvláštní, že si manžel najde milenku, či naopak. Vévoda Dorian al Pélissier nebyl výjimkou a ať už to byla krátkodobá milenka, či obyčejná placená kurva, to co přivezl domů Célestine di Gavreau-al Pélissier ji rozhodně nepotěšilo. Dítě, bastarda, kterého se očividně matka zřekla. Vévoda se rozhodl vychovat ho jako vlastního syna. On to také byl jeho vlastní syn, ale aby mu byla vévodkyně matkou? To ani ona sama nechtěla.
Dominique tedy vyrůstal bez matky, nikdy se o ní nedozvěděl víc, než by chtěl a ač chtěl moc, po čase se přestal ptát. Neměl si na co stěžovat. Většinu času trávil se svým bratrem a prakticky nevnímal nic jiného. Rostl rychle a měl radost za každého sourozence. Angélique, Irianne. I když nebyly tak úplně jeho sestrami, i když si nenašel cestu k oběma, měl radost. Radost, že nemusí v blízkosti vévodkyně vyrůstat sám. Dívat se na to, jak jím opovrhuje a nejraději by ho vykázala někam pryč. Nebýt Doriana, už by tu dávno nebyl. Sestry byly tedy příjemným rozptýlením jak pro vévodkyni, tak pro něj a malý Domi? Ten se nemusel starat o to, jak by se měl Célestine zavděčit. I kdyby se modlil a zkoušel všechno na světě, v jejích očích byl stále připomínkou toho, že jí její muž podvedl.
Vyrostl rychle, a když pomineme občasné nepříjemné pohledy s vévodkyní a rýpání od jeho sourozenců, tak i klidně. Učil se s bratrem šermu, který jeho představy dovedl až ke královským mušketýrům, kteří mu utkvěli v paměti na hodně dlouhou dobu. To, že by se k nim mohl přidat, však zavrhl a aby svojí myšlenku někomu řekl? Vyloučeno. Jediný, komu se snad svěřil, byla Iri, které to jen tak v rychlosti řekl. Věděl, že ho sestřička neodsoudí, protože ona sama nechtěla zůstat jen u vyšívání. Na obyčejné dámské činnosti byla až moc aktivní, nebylo tedy divu, že dokázala všechny včetně otce přesvědčit, že se také může učit to co on a Jonathan.
Návštěva španělského krále, který si byl s francouzským vévodou blízký, obrátila celý jejich život naruby. Pro někoho noční můra a pro někoho nová příležitost. Věděl, že se názor Iri i Angélique liší. Pro Dominiqua? Bylo to něco jako teď nebo nikdy. Nemohl zůstat s ženou, která jím opovrhuje, která by udělala všechno proto, aby se ho zbavila. Pro něj to byla možnost zkusit, zda mu Osud přeje. Rozhodl se přidat ke královským mušketýrům, ke kterým kdysi v minulosti zabloudil myšlenkami. Předtím to pro něj bylo absurdní, ale teď to pro něj byla možnost, jak začít nový život a zároveň se konečně nějak zavděčit vévodkyni di Gavreau-al Pélissier. A to tím, že zmizí úplně. Stačilo jen přetrpět večer, kdy musel být venku, aby nevadil u stolu králi. Měl to brát jako urážku? Ani se neozval, přeci jen, byl to král, a aby zkazil otci příležitost stát se rádcem? Nikdy.
Den odjezdu nebyl nijak příjemný a i přes všechno, co odjezd obnášel, se Dominique dostal do pokoje Irianne, aby jí na chvíli vyrušil a mohl se rozloučit. Byl přesvědčený, že se ještě uvidí, ale nevěděl, jak dlouhá doba to bude, chtěl proto svojí sestru ještě vidět a zároveň jí předat malý dárek. Věděl jaká jeho sestra je a tentokrát jí snad daruje něco, díky čemu do sebe nezačnou rýpat. "Je tak malý..." Slova, kterými dokonale vystihla dar. No a co by to bylo, kdyby si nerýpnul, když je to naposledy: "Stejně jako ty, Iri, jeho jméno je Aiguille, podle tvého oblíbeného nástroje." Na štěstí pro něj, válka mezi nimi nezačala, a proto se mohli rozloučit tak, aniž by někoho přivolali a on si tak vysloužil káravé pohledy a bůh ví co ještě. "Sestřičko, nač ty slzy, vím, že se ještě uvidíme. Jsem si tím jist. Nauč se Jehlu používat, pozoruj vojáky nebo někoho požádej, aby tě zaučoval. A... Dávej pozor na otce, je až příliš čestný. Nevěřím královně." Poslední slova, kdy si sestru tiskne v objetí, aby jí dal letmý polibek na čelo a pak v rychlosti zmizel.
Nevěřil královně, skutečně se bál, že se všem něco stane, ale nemohl nic dělat. Žádné slovo by se nezastavilo. Sám se vypravil Paříže, přímo na posádku mušketýrů. Byl nervózní, že to nevyjde, že ho pošlou jako blázna pryč, ale přeci jen se dal do učení, aby se mohl stát mušketýrem. Šerm už ovládal, ale přesto se měl co učit.
Často ho napadalo, jak se má situace ve Španělsku, ale přesto se soustředil na výcvik, aby ze sebe vydal maximum, protože mušketýrský nárameník nedostane jen tak zadarmo. Dřel, snažil se vypomáhat se vším, až se jednoho dne stal jedním z nich. Až se jednoho dne stali mušketýři jeho novou rodinou. Zároveň se zapletl i s jednou hraběnkou, kterou omrzel život s manželem a jak se zdá, mladý mušketýr jí zaujal. O tom, že se stal něčím milencem, by ovšem neřekl nikomu, možná jen Irianne, ale ta mezi mušketýry rozhodně nebyla.
Co se jeho nadání týká, převážně je to šerm, který ovládá ze všech svých dovedností asi nejlépe. Je dobrý šermíř, ale stále není nejlepší a má se co učit. Pokud by si ale mohl vybrat techniku boje, byl by to rozhodně šerm a jako zbraň rozhodně kord, s kterým si velice dobře rozumí. Dala by se zmínit i jízda na koni, která mu nedělá sebemenší problém.
Dominique tedy vyrůstal bez matky, nikdy se o ní nedozvěděl víc, než by chtěl a ač chtěl moc, po čase se přestal ptát. Neměl si na co stěžovat. Většinu času trávil se svým bratrem a prakticky nevnímal nic jiného. Rostl rychle a měl radost za každého sourozence. Angélique, Irianne. I když nebyly tak úplně jeho sestrami, i když si nenašel cestu k oběma, měl radost. Radost, že nemusí v blízkosti vévodkyně vyrůstat sám. Dívat se na to, jak jím opovrhuje a nejraději by ho vykázala někam pryč. Nebýt Doriana, už by tu dávno nebyl. Sestry byly tedy příjemným rozptýlením jak pro vévodkyni, tak pro něj a malý Domi? Ten se nemusel starat o to, jak by se měl Célestine zavděčit. I kdyby se modlil a zkoušel všechno na světě, v jejích očích byl stále připomínkou toho, že jí její muž podvedl.
Vyrostl rychle, a když pomineme občasné nepříjemné pohledy s vévodkyní a rýpání od jeho sourozenců, tak i klidně. Učil se s bratrem šermu, který jeho představy dovedl až ke královským mušketýrům, kteří mu utkvěli v paměti na hodně dlouhou dobu. To, že by se k nim mohl přidat, však zavrhl a aby svojí myšlenku někomu řekl? Vyloučeno. Jediný, komu se snad svěřil, byla Iri, které to jen tak v rychlosti řekl. Věděl, že ho sestřička neodsoudí, protože ona sama nechtěla zůstat jen u vyšívání. Na obyčejné dámské činnosti byla až moc aktivní, nebylo tedy divu, že dokázala všechny včetně otce přesvědčit, že se také může učit to co on a Jonathan.
Návštěva španělského krále, který si byl s francouzským vévodou blízký, obrátila celý jejich život naruby. Pro někoho noční můra a pro někoho nová příležitost. Věděl, že se názor Iri i Angélique liší. Pro Dominiqua? Bylo to něco jako teď nebo nikdy. Nemohl zůstat s ženou, která jím opovrhuje, která by udělala všechno proto, aby se ho zbavila. Pro něj to byla možnost zkusit, zda mu Osud přeje. Rozhodl se přidat ke královským mušketýrům, ke kterým kdysi v minulosti zabloudil myšlenkami. Předtím to pro něj bylo absurdní, ale teď to pro něj byla možnost, jak začít nový život a zároveň se konečně nějak zavděčit vévodkyni di Gavreau-al Pélissier. A to tím, že zmizí úplně. Stačilo jen přetrpět večer, kdy musel být venku, aby nevadil u stolu králi. Měl to brát jako urážku? Ani se neozval, přeci jen, byl to král, a aby zkazil otci příležitost stát se rádcem? Nikdy.
Den odjezdu nebyl nijak příjemný a i přes všechno, co odjezd obnášel, se Dominique dostal do pokoje Irianne, aby jí na chvíli vyrušil a mohl se rozloučit. Byl přesvědčený, že se ještě uvidí, ale nevěděl, jak dlouhá doba to bude, chtěl proto svojí sestru ještě vidět a zároveň jí předat malý dárek. Věděl jaká jeho sestra je a tentokrát jí snad daruje něco, díky čemu do sebe nezačnou rýpat. "Je tak malý..." Slova, kterými dokonale vystihla dar. No a co by to bylo, kdyby si nerýpnul, když je to naposledy: "Stejně jako ty, Iri, jeho jméno je Aiguille, podle tvého oblíbeného nástroje." Na štěstí pro něj, válka mezi nimi nezačala, a proto se mohli rozloučit tak, aniž by někoho přivolali a on si tak vysloužil káravé pohledy a bůh ví co ještě. "Sestřičko, nač ty slzy, vím, že se ještě uvidíme. Jsem si tím jist. Nauč se Jehlu používat, pozoruj vojáky nebo někoho požádej, aby tě zaučoval. A... Dávej pozor na otce, je až příliš čestný. Nevěřím královně." Poslední slova, kdy si sestru tiskne v objetí, aby jí dal letmý polibek na čelo a pak v rychlosti zmizel.
Nevěřil královně, skutečně se bál, že se všem něco stane, ale nemohl nic dělat. Žádné slovo by se nezastavilo. Sám se vypravil Paříže, přímo na posádku mušketýrů. Byl nervózní, že to nevyjde, že ho pošlou jako blázna pryč, ale přeci jen se dal do učení, aby se mohl stát mušketýrem. Šerm už ovládal, ale přesto se měl co učit.
Často ho napadalo, jak se má situace ve Španělsku, ale přesto se soustředil na výcvik, aby ze sebe vydal maximum, protože mušketýrský nárameník nedostane jen tak zadarmo. Dřel, snažil se vypomáhat se vším, až se jednoho dne stal jedním z nich. Až se jednoho dne stali mušketýři jeho novou rodinou. Zároveň se zapletl i s jednou hraběnkou, kterou omrzel život s manželem a jak se zdá, mladý mušketýr jí zaujal. O tom, že se stal něčím milencem, by ovšem neřekl nikomu, možná jen Irianne, ale ta mezi mušketýry rozhodně nebyla.
Žádné komentáře:
Okomentovat