Flea

Flea, nekorunovaná královna zlodějů a paní ve Dvoře zázraků, která zde vládne po boku svého milého Charona. To jsou první slova, která vás nejspíše napadnou, pokud někde padne její jméno a vy máte to štěstí, že ji znáte. Správně, štěstí. Protože těmito slovy popis této drobné blondýnky rozhodně nekončí.

Tvrdá slupka, měkké jádro. Asi nejsnazší a nejprostší charakteristika, kterou na ni můžete použít, ale která taky stojí za rozvedení. Flea dává své pocity na odiv málokdy. Obvykle se je snaží držet pod kontrolou a nedat nic najevo. Být klidná, uvolněná, přesto stále ve střehu, což prozrazuje pohled bystrých šedých očí, který si často prohlíží okolí, hodnotí, zatímco v hlavě jí šrotuje tucet myšlenkových pochodů, kdy odhaduje, počítá. V jejím chování je jistá ostražitost kočky – není velkou nebezpečnou šelmou, není však ani kořistí. Je kočkou. S lehkými, plynulými a svým způsobem také elegantními pohyby, s tichým našlapováním a šikovnýma rukama, kdy vám dokáže vybrat kapsy bez mrknutí oka.

Flea je právem sebevědomá a drzá. Však se také z absolutního ničeho dokázala dohrabat tak vysoko, že by se nyní vážně mohla považovat za královnu chudých. Ti ji znají a uznávají jako jednu z nich, jako někoho, kdo si všechno, co má, nějakým způsobem vydřel. Její ostrý jazýček také není pro nikoho překvapením, však jde také ruku v ruce s jejím sebevědomím, které z ní vyzařuje. V gestech, v pózách. Už jen protože ví, že kdyby zaváhala, snadno o svou pozici přijde. Že jsou tu tací, kteří ji možná nemají příliš v lásce, protože udělala něco, co se jim protivilo… a že ve světě, kde žije, by jim nedělalo problém pozvednout proti ní dýku. Není důvěřivá, rozhodně ne hned. Její důvěru si musí člověk zasloužit, strávit s ní nějaký ten pátek, měsíc, rok… Pak mu snad začne věřit. Však takových lidí moc není. Ve výsledku? Snad jen tři. Ti nejbližší.

Přesto, ačkoliv se její vystupování může zdát nadřazené a povýšené, Flea má dobré srdce. Nikdy by nezradila a už vůbec ne své lidi. Je schopná dopustit se podrazu, pokud jí jde o život, ale nikdy ne proti těm, na kterých jí záleží. Těm by ublížit nedokázala, což se jen prohloubilo tehdy, když se stala matkou. Mezi chudinu patří a moc dobře si uvědomuje své místo. Patří do Dvora zázraků, nikam jinam. Tohle místo zná a tohle místo zná ji. Je ochotná pomoci každému chudákovi, který je v nouzi, stačí jen slůvkem říct. Neodmítne, to… neumí, protože si snadno dovede představit sebe v té stejné situaci. A tehdy by byla také odkázána jen na druhé, takže lepší si mezi nimi nadělat přátele, než si jich zbytečně moc znepřátelit.

Flea patří do Dvora celým svým srdcem. Narodila se zde, žije zde a pravděpodobně tu jednou i zemře. Všechno, co jí kdy bylo drahé, se nějakým způsobem vázalo ke Dvoru a stejně tak je tomu i nyní. Flea byla jedno z těch nešťastných dítek, co nemají nikdy rodiče. Matka ji nechtěla, otec zrovna tak. Proč? Netuší. Neměla se koho zeptat, když je nikdy nepoznala. Přesto našla své místo. Ujala se jí chudina Dvora, co toho sama příliš neměla, ale přesto ji vychovala. Živila, starala se o ni, dokud se nebyla schopná starat sama o sebe a nakonec i o ně, když její hlavní pěstounka, žena, které říkali Vlaštovka, byla tak stará, že si nemohla sama obstarávat jídlo.

Flea kradla. Od raného věku kradla, cvičila se v tom, zrychlovala prsty, až se stávala pomalu lepší a lepší. Byla jako malá blonďatá straka, co nepohrdla penězi, jablkem, chlebem. Do dnes jí vydržela láska k hruškám, na které si na podzim dělala obzvlášť zálusk. Kradla pro sebe i pro Vlaštovku… A později jen pro sebe. Vlaštovka zemřela, když jí bylo osm. Prázdné místo, co po této matce zůstalo, neměl dlouho kdo nahradit, ale Flea neplakala. Protože silné holky nepláčou a krom toho, slzami ji mezi živé nepřivede. Smrt si ji vzala a koho se jednou dotkne? Tomu už není pomoci.

Stačilo však počkat 4 roky. Čtyři roky, co se potloukala po Dvoře i po Paříži a dělala to, co umí nejlépe. Kradla. Pak? Vrazila – nebo spíše on vrazil do ní – do jednoho chlapce. Muže. Prostě a jednoduše, Porthose. Mouřenína, potomka otrokyně, kterému v první chvíli z plné huby vytmavila, co si o něm myslí a myslet si bude, když je takový neurvalec, aby ji skoro srážel k zemi a převálcoval ji. V první chvíli si to myslela. V těch dalších změnila názor. Chtě nechtě ho viděla znova. Pak už chtě. Scházeli se a začalo se mezi nimi něco tvořit. Láska, náklonnost? Z její strany byl Porthos bezpochyby její první láskou. Kdyby však věděla, že se připlete mezi něj a jeho nejlepšího přítele, držela by se stranou. Porthos byl svým způsobem okouzlující, ale to Charon také, když se jí začal po stylu chudiny dvořit. Holka měla však ve své volbě jasno. Porthos. Vždycky Porthos. Ale… Vždycky se objevuje ale…

Nad Porthosem stál ještě její domov. Dvůr zázraků. A když se ho rozhodl její milý opustit? Nemohla mu bránit, ale na druhou stranu, neposlechla ho a neodešla s ním. Mrzelo jí to, ale nikdy nelitovala. Charon zůstal. A tak jí její nejlepší přítel velice ochotně pomohl překlenout období, kdy se najednou ocitla sama. I k Charonovi se vytvořily city, ač nebyly nikdy takové, jako k Porthosovi. Ale ten tu nebyl. Charon ano. Když odešel a i tehdy, když se zjistila, že čeká dítě. Jestli je Porthosovo nebo Charonovo? Neví. Nikdy netušila a nikdy to nezkoumala, důležité bylo, že je její dcera, ač z toho byla v patnácti letech pěkně vylekaná. Důležité ale je, že se jí narodila holčička. Zdravá holčička, která dostala jméno Marii. Milovala ji od první chvíle, kdy ji sevřela v náruči, nehledě na to, co si myslel Charon, kterému sice dcerka nevadila, ale na druhou stranu, její společnost také nevyhledával. Bylo to krásné období. Jenže… je tu další ale…

Jednoho dne zmizela. Marii se prostě nevrátila domů. Flea prohledala každý kout, každý kousek Dvora a pomalu i Paříže, ale po malé snědé holčičce s šedýma očima nebylo nikde ani stopa. Tehdy plakala, snad poprvé. Pro ztrátu milovaného dítěte. Charon byl znova u ní, ale tuhle bolest utišit nedokázal. Nikdy. Dny plynuly a ona si pomalu zvykala na život bez svého dítka, ale nebylo dne, kdy by si na ni nevzpomněla, kdy by jí nevytanula na mysli s otázkou, kde je. Doufala, že je živá, nic jiného nechtěla. Živá a šťastná, ale nebyla cesta, jak to zjistit. Bylo to tu zas. Dny se překlenuly v měsíce a roky. Život plynul, Flea s Charonem se díky své povaze i díky svému umění dostali na vrchol žebříčku Dvora.

Štěstí se přece jen vrátilo, alespoň jedno. Před třemi lety, kdy před ní předvedli dívenku. S tmavými vlasy a šedýma očima. Nyree. Jiné jméno, ale ty oči… Znala je. Znala je moc dobře. Neviděla ji léta, přesto ji hned poznala. Dcerku, co ztratila a nyní znova našla. Alespoň tenhle kus štěstí znova našla a pečlivě si ho hýčkala, ačkoliv Nyree nikdy nesebrala volnost, kterou potřebovala. Nakonec, stále má povahu svých rodičů a Flea? Ta vždy čeká, než se zase vrátí domů.

Flea je znamenitá zlodějka. Pro vybírání kapes se narodila, díky drobné postavě v davu snadno splyne. Zároveň umí hezky zpívat, jen to příliš často nedělá, vlastně téměř vůbec. Naposled? Své malé ukolébavku noc předtím, než zmizela. Kdykoliv po tom věděla, že by to příliš bolelo.