pátek 23. října 2015

John Callahan Stuart Murray

http://the-musketeers-rpg.blogspot.com/2015/10/john-callahan-stuart-murray.html
Callahana je jen velmi těžké přehlédnout, když vejde do místnosti, zvláště ve Francii. Každý ví, že tam nějakým způsobem nepatří, že je cizák, přestože francouzsky mluví díky svým učitelům i díky letům stráveným v boji za hugenoty výborně jen s malým přízvukem, který napovídá, že jeho domovina leží o něco více na severu. Kdo ví proč. Ale pár teorií by bylo.

Callahan se od francouzských obyvatel do jisté míry vymezuje už jen vzhledem. Jeho postava je ramenatá, houževnatá a navíc podtrhnutá výškou, která rozhodně není malá. Tvář je prakticky vždy porostlá několikadenním strništěm, do hladka se holí jen pro zvláštní příležitosti, které však moc často nenastávají. Vlasy si nechává odrůstat jen málokdy, spíše naopak je nosí krátce střižené, takže po ránu mu přeležele trčí do všech stran v podobě vrabčího hnízda, dokud nejsou upraveny vodou. Důvod je prostý – pokud se strhne nějaká šarvátka, i muži umí škubat za vlasy a díky odrostlým pramenům se může jeho obličej klidně setkat s dřevěnou deskou stolu, což by určitě nebylo příjemné. Šedozelené oči se dají popsat jako bystré a živé, kdy těkají ze strany na stranu, vyhodnocují, zkoumají, až to působí, že jim máloco unikne. A vcelku je to pravda, smysly má díky partyzánským bojům v Irsku, kdy si původní obyvatelé velmi oblíbili útoky ze zálohy v ten nejméně očekávaný moment, skvěle vycvičené. I přes jeho hromotluckou postavu má však překvapivě ladné, lehké pohyby válečníka, s jakými připomíná kočkovitou šelmu. Každý krok, každé gesto rukou je vedeno s jakousi rozvahou, pomalu, klidně, což se však v další chvíli může rychle změnit a napjaté svaly v neustále pohotovosti umí snadno přejít z tohoto pohodového režimu do útoku. A že se vesměs s nikým nemazlí.

S Callahanem se mnohdy objevuje i lehká dávka výhružnosti. Může za to i právě již zmíněná tělesná stavba, pohled či úsměv na rtech, který se nedá označit za milý ani přátelský, spíše vychytralý i styl jeho pohybů, avšak hlavním důvodem bude také sebejistota, která z něj vyzařuje. Ramena jsou vždy hrdě vzpřímená, když si je vědom toho, že mnohé dívky zaujme a muže naopak odradí od toho, aby si s ním cokoliv začínali, protože výsledek může být jen jeden – a samozřejmě i druhý, ale tomu se snaží vyhýbat. Občas úspěšně, občas méně. Málokterými siláckými řečmi se nechá rozhodit, má v sobě tvrdost skotských horalů a navíc výchovu učitelů králů, co mu vtloukali do hlavy, že slabosti se nemají dávat najevo, pokud není v místnosti či kdekoliv jinde sám. Naučil se to dobře, sebeovládání má co se týče tohoto bodu skvělé, ačkoliv i to se jednou za čas prolomilo. Třebas tehdy, když se dozvěděl o smrti své matky, kdy přišel vztek jako první a po něm smutek nad tím, že s ní v posledních dnech nebyl, že nebyl ani na jejím pohřbu a před kdo ví kolika lety měl poslední možnost se s ní rozloučit.

Přestože se snaží působit rozvážně a tak, že si každý svůj krok prve promyslí, ne vždy se mu to daří. Na tomhle se podepsala impulzivnost a srdnatost jeho matky, jejíž vlastnosti zdědil. Kolikrát se stalo, že prve konal a až pak myslel na následky – přesně jako Anne. K němu však přidal navíc i fakt, že je cholerik, takže není těžké ho podráždit, naštvat a vyprovokovat k akci jedním hloupě použitým slovem v těch špatných dnech a v těch dobrých jednou hloupě použitou a rozvinutou větou. Pak to obvykle řeší pěstmi, po zbrani, která by mohla jedním úderem zabít, nesahá už jen z principu. Rád by řekl, že by neuhodil ženu, ale to by nejspíše nebyla pravda. Neudělal by to rád a ani schválně, ale ve chvílích nalomeného klidu by toho schopen byl. Callahan není příliš dobrý lhář, lži se mu vždy příčily, nesnášel je vůči sobě i vůči svým druhým, ale časem seznal, že mu stejně nic jiného občas nezbyde. Ale pokud nechce? Pak raději mlčí. Nebo říká pravdu, ale jen tu pravdu, kterou říci chce. Filtrovanou s cenzurou. V mnohém se spoléhá na to, co mu říkají instinkty, jak se tváří na daného člověka a co se mu na něm nezdá. První dojem je u něj velmi důležitý, protože podle toho se k vám bude chovat – buďto s chladnou obezřetností, s přátelským přístupem nebo s jistým výsměchem, který se bude projevovat různými způsoby. Opravit tohle mínění je velice, velice těžké a on nemá ve zvyku dávat druhé šance. Pokud se někdo stane jeho nepřítelem, je nepřítelem. Nenávidět umí hodně hluboce a těžko se toho zbavuje, ačkoliv se v nynější politice musel často přehoupnout přes osobní nesympatie. Vždy při tom ale skřípal zuby a dával to dotyčnému pořádně najevo. A milovat? Milovat umí zrovna tak.

Problém je snad jen ten, že tohle se vztahovalo jen na rodinu. K otci ho vázal silný vztah stejně jako k matce či staršímu bratrovi Jindřichovi. Karla však považuje za slabocha, který netuší, jak má vládnout a na krále si pouze hraje. A co se týče dívky? Je mu 35, ale v tomhle stojí stále poněkud mimo a žádná ještě jeho srdce nedobyla, nezůstala. Měl milenky. V Irsku, Skotsku, Francii. Nemohl si na nic stěžovat, některé měl docela rád, jiné se mu líbily, další ho jednoduše… bavily. Ale žádná ho neuchvátila natolik, aby se jí otevřel a daroval jí sebe. Protože taková dívka? Měla by jedno jisté. Chránil by ji do posledního dechu. Bez zaváhání.

Věrnost pro něj znamená hodně a ta je nyní vázána skotskému králi díky rytířskému titulu, který získal za zásluhy. Přestože s vládou svého bratra není spokojen, na veřejnosti by se mu nikdy nevzepřel ani nezpochybnil jeho názor, protože má být nakonec voják. Má poslouchat a bojovat za korunu. To, co si s Karlem řeknou v soukromí, je pak jen mezi nimi jakožto obyčejnými lidmi. Tvrdohlavost mu nakonec nechybí a občas je to více než špatně, protože si skálopevně stojí za svým názorem a odmítá změnit stranu. I tak mu mnohdy dělá problém přiznat chybu a ještě méně často to řekne nahlas. Svou věrnost přísahal Skotsku a tak to také zůstane, i kdyby se koruna opět rozdělila. K Anglii necítí žádný závazek, to Skotsko je jeho domov. Vysočina, hory porostlé zelenou trávou a vřesem, chladné a drsné, přesto nádherné. Je si vědom toho, že tohle je místo, kde se narodil a kde chce jednou také zemřít – nejspíše v boji tak, jak se sluší a patří na muže jeho postavení a života. Často se mu vrací v mysli hlavně co se týče jeho prvního domova, hradu Glavis, na který se váží nejstarší vzpomínky. Stejný závazek cítí i ke svému klanu Murray, přestože ho někteří nikdy tak úplně nepřijali, protože je levobočkem. I tak u sebe nosí brož s klanovým znakem a slovy.
John Callahan Murray se narodil 5. května na hradě Tullibardine, ležícího severně od městečka Auchterarder ve skotském hrabství Perthshire, a aniž by cokoliv tušil nebo něco takového zamýšlel, okamžitě získal více pozornosti, než si novorozeně jeho věku zaslouží. Jeho narození předcházela dlouhá historie – nebo alespoň taková, která trvala tři roky. Tři roky hrátek, tři roky flirtování, škádlení a zejména vášně. Což by bylo dozajista v pořádku, kdybychom však nehovořili o lady Anne Murray a jejím milenci, Jeho výsosti králi skotskému Jakubovi VI., který po smrti své matky Marie Stuartovny nastoupil na trůn.

Jakub byl v době, kdy se na královském dvoře v Edinburghu kvůli výchově objevila mladinká Anne z horalského klanu Murray, dcera hraběte z Tullibardine, již tři roky ženatý s dánskou princeznou, taktéž Annou – nyní královnou skotskou. Tento fakt však nebránil ani jednomu z nich, aby se – s taktním mlčením princezny – mezi nimi vytvořil vztah, který trval celé dlouhé tři roky. Pro mnohé překvapivě dlouhé, protože všichni včetně samotného mileneckého páru věděl, že pro ně neexistuje žádná společná budoucnost. I kdyby se Jakub mohl rozvést, neudělal by to. Svou dánskou princeznu miloval, byla to jemná a něžná duše, která zbožňovala umění stejně jako Jakub a on k ní choval hlubokou náklonnost. V manželství mu však chyběla vášeň, kterou mu dávala mladá Skotka každou noc, když se objevil v jejích komnatách. Všichni čekali, že tohle poblouznění vyprchá stejně rychle, jako se objevilo, dohoří stejně rychle, jako vzplanulo. Zlom však přišel tehdy, když se královskému páru narodil Jindřich, korunní princ a dědic skotské koruny. Tehdy začala být Anne lehce nepohodlná a bylo jasné, že brzo musí dojít k jejímu odklizení. Najednou, z ničeho nic, přišel rozkaz od jejího otce, aby se navrátila domů, že jí našel vhodnou partii na vdávání a že jí v Edinburghu nic nečeká. To však netušil, že se mu domů vrací dcera obtěžkaná dítětem.

Anne porodila ještě před uzavřením sňatku a před veřejnou potupou a výsměchem jí uchránil jen očividný původ dítěte, které v sobě mělo královskou krev, ač se k němu Jakub oficiálně nepřihlásil. A tak malý novorozený chlapec získal pouze jméno svého klanu a byl pokřtěn jako John Callahan Murray. Měsíc po jeho narození se Anne provdala za Patricka Lyona, devátého lorda z Glamisu, na jehož hrad v sousedním hrabství Angus se přestěhovala i se synem, který byl opět tolerován svým nevlastním otcem jen díky jeho pravému původu, ačkoliv si jeden k druhému nikdy nenašel cestu. Snad protože byl Patrickovou připomínkou toho, že si nevzal čistou dívku tak, jak je zvykem, protože Anne se na svého syna občas dívala s očividným zasněním při vzpomínání na dávné časy nebo protože malý (a později i velký) Callahan v budoucích dnech netrávil mnoho času doma. Na druhou stranu k němu však nikdy nebyl nespravedlivý či hrubý, a to i díky tomu, že byl více než dost zaměstnán výchovou svých vlastních dětí. Anne mu prvorozeného syna povila jen krátce po roce, co si odříkali svůj manželský slib. Callahan měl mít normální život levobočka, co nikdy nebude mít otce, ačkoliv o to více se o něj bude starat matka. Dokud Jindřich roku 1698 vážně neonemocněl.

Dlouho se mluvilo o tom, že Jakub trpí duševní poruchou. Často měnil nálady, byl popudlivý a labilní, což se v tomto těžkém období, když šlo o život jeho jediného syna a budoucího nástupce trůnu, projevilo nejvíce. Jakub šílel. Uvažoval v těch nejhorších scénářích, které obsahovaly smrt jeho i syna a království bez krále vydané napospas Angličanům, co si na svobodné Skotsko brousili zuby už pěknou řádku let. Jeho nemoc a nemoc i samotného Jindřicha byl popudem k tomu, aby se  najednou ke Callahanovi přihlásil jakožto jeho otec. Chlapec byl přejmenován, z Johna Callahana Murray se stal John Callahan Stuart Murray. Pojistka zoufalého krále, která měla zajistit případné pokračování rodu, což se však nakonec ukázalo být zbytečným opatřením. Malý princ se uzdravil. Roku 1600 se mu navíc narodil mladší bratr Karel. Překvapivě, Jakub se Callahana nezřekl, ba naopak. Ve chvíli, kdy chlapec získal jeho jméno, získal také postavení velmi podobné jeho vlastním synům, snad jen ne tolik veřejné. Dokonce pro něj byla nalezena dívka, se kterou se měl oženit. Dcera ruského cara, malá holka, co viděl maximálně na malém obrázku v době, kdy tomu sám nepřikládal valnou váhu – a později děkoval bohu, že za sňatku sešlo, protože se nikdy nezdálo, že on by byl typ, co by se rád nechal svázat manželstvím zvláště s dívkou, se kterou ho spojují jen a jen politické zájmy. Jakub VI. se navíc roku 1603 po smrti své tety Alžběty I. stává anglickým králem, Jakubem I. A tak váha jména Stuart ještě stoupá.

Chlapec začal již ve věku šesti let přejíždět z Glamisu do Edinburghu, později i Londýna, a zase zpět na různě dlouhou dobu. Jeho matka odloučení s dítětem trpěla, ale sotva měla na výběr a mohla s tím něco dělat. Vzdělával se s těmi nejlepšími, měl lekce latiny, francouzštiny, zeměpisu, dějepisu stejně jako základní vojenské taktiky a strategie pro důstojníky. Skotská krev se v něm však nezapřela a on nikdy nedokázal dlouho sedět, měl v sobě divokost horalů, takže hodiny šermu nemohly chybět. Když vyrostl do takové míry, aby mohl střílet z pistole, aniž by mu zpětný ráz vyrazil všechny zuby, začal se zdokonalovat i v tomhle poli. Vojenství mu sedlo. Proto nebyl žádný div, že pro něj Jakub našel uplatnění v tomhle oboru, jakmile se po narození Karla přestal obávat o nástupnickou linii.
Své první zkušenosti získával v Irsku. Přestože zde bylo povstání místních klanů již několik let potlačeno, stále se objevovaly lokální potyčky, které znepříjemňovaly život místním britským posádkám, a fungovala centra proti Anglii, kde byly podobné akce plánovány. Zde našel Callahan uplatnění při represi těchto marných snah a v Irsku strávil dobrých deset let, kdy získával skutečné zkušenosti v boji muž proti muži, prakticky bez přestávky. Do rodného Skotska, na které však vždy vzpomínal, se vrátil pouze roku 1618, když zemřela jeho matka – fakt, že se s ní nerozloučil a že poslední roky jejího života strávil neustále mimo domov, je něco, co ho mrzí dodnes. Téže roku na břišní tyfus zemřel i jeho starší bratr Jindřich a korunním princem se tedy stává Karel, který však nebyl k tomuto účelu nikdy vychováván. Roku 1620 však přišlo první hugenotské povstání ve Francii. Z Irska byl ještě s malou jednotkou jakožto podporou pro francouzské protestanty, kteří bránili svou víru a prakticky ztracenou věc pod vedením vévody z Rohanu, vyslán a zde se také zúčastnil prvního skutečného velkého boje – dvouměsíčního obléhání města Montauban na jihu Francie, které skončilo hugenotskou výhrou, když francouzská královská armáda nebyla schopná dobře bráněné město dobýt a obyvatele vyhladovět. Díky schopnostem, které Callahan prokázal při tomto obléhání, byl také pasován na rytíře svým otcem do starého řádu Bodláku, jehož existenci sice neuznávala britská aristokracie, ale skotská vysočina ano – a Callahana nikdy nezajímalo, co si o celé věci myslí Angličané. Sic mohl získat jiný řád, sám otce požádal o tento – je, konec konců, Skot.

Roku 1625 umírá také jeho otec a na anglický, skotský a irský trůn usedá jeho poloviční bratr Karel I. Absence výchovy k vládnutí se podepisuje hned na prvním kroku, co byl sice parlamentem přijat a financován s nadšením, avšak skončil naprostým debaklem – anglo-španělská válka, která byla následek toho, že Španělé podporovali Habsburky, a jenž vévoda z Buckinghamu prohrál v bitvě u Cádizu. Na ni navázalo druhé hugenotské povstání, kdy se Britové připletli na ostrov Île de Ré, který však po třech měsících museli nechat padnout. Callahan by Buckinghama nenásledoval, protože jeho neschopnost velet byla více než jasná – jakkoliv byl neschopný velitel, byl hlavně jeden z nejstarších přátel jeho otce. Válku však prakticky ukončilo Buckinghamovo zavraždění a později mír v Madridu, takže Callahan? Tomu zbývalo tak akorát vrátit se zpět do Irska, což… neudělal. Jeho otec, Jakub, byl panovník rozumný, což se však o tvrdohlavém a umíněném Karlovi říci nedalo. Callahan začal poprvé za celý svůj život žít pro sebe, nikoliv pro jiné nebo pro válku. Vrátil se domů, na vysočinu, kde strávil pár měsíců, kdy zpovzdálí sledoval vyvíjející se konflikt, co se přehnal přes celou Evropu. Ale jen sledovat, to ho brzo přestalo bavit, když se navíc ukazuje, že celá válka se možná protáhne a když se Habsburkové nechtějí vzdát. A Callahana to vždycky táhlo k boji stejně jako nyní, protože tenhle skotský rytíř se sotva před nedávnem vylodil v Le Havre a nyní si hledá své místo.
Jako každý správný Skot umí pít. Složit ho pod stůl musí stát opravdu hodně dobrá játra a hodně dobrou výdrž pro jeho původ stejně jako pro to, jak mohutný je. Chladné zbraně mu byly vždy bližší. Učil se šermu s tradičním skotským palašem, ale byl to claymore, typ dvousečného meče, který mu přesně tak správně padl do ruky. U pasu má obvykle také klasickou falickou dýku, ale v boji málokdy využívá dvou zbraní kvůli tomu, že meč je jeden a půl ruční a jednu ruku velmi rychle unaví. Z křesadlové pistole a muškety střílet umí, přesnost je však na pováženou i přes to, že je synem vášnivého lovce. Přestože by pro někoho mohl být nějakým divochem ze severu, Callahan během svého života získal rozsáhlé vzdělání, mezi které se řadí i jazyky – francouzsky umí plynule, španělsky pochytil několik slov a frází, z Vysočiny si odnesl tradiční galštinu a jako úřední jazyk nemohla chybět ani latina. Nikdy – ani ve stavu nejhlubší opilosti – ho ale neuslyšíte zpívat, broukat nebo pískat. Jeho absolutní hudební hluch totiž dělá všechno zmíněné neposlouchatelným.

Žádné komentáře:

Okomentovat