čtvrtek 22. října 2015

Tatiana Nikolayevna Godunov

http://the-musketeers-rpg.blogspot.com/2015/10/tatiana-nikolayevna-godunov.html
V rekonstrukci.
Říká se, že špatné skutky se nám vždy vrátí. Obrátí se proti nám v ten nejméně očekávaný moment, srazí na kolena a donutí pykat za všechny hříchy, kterých jsme se dopustili. Chybu svého otce, oprávněnou či ne, si nesu po celý život. Já, má rodina, všichni v naší blízkosti.

Vše začalo roku 1591, dávno před mým narozením. Abych vás zasvětila do svého příběhu a proč je tolik důležitý v naší historii, musím vás prve seznámit s tím, kdo jsem a kdo je má rodina. Mé jméno je Tatiana Nikolayevna Godunov, a jsem třetí a poslední potomek již zesnulého cara Borise Godunova. Ruská princezna na útěku skrývající se před minulostí svého otce, platící za jeho chyby, kterých se možná ani nedopustil. Právě již zmíněný rok 1591 byl tím, který vše změnil. Otec, regent mladičkého careviče Fjodora I. Ivanoviče, toužil po moci a regentství bylo příliš málo. Takoví již muži jsou, nespokojí se s tím, co mají, touží po něčem víc. A můj otec zatoužil po carském trůnu. Mnoho lidí mu připisuje smrt Fjodorova mladšího bratra, Dmitrije, za tajný rozkaz, aby se zbavil možného následníka, potomka Ivana Hrozného, jehož byl velmi dobrým přítelem. Někteří brali Dmitrijovu smrt za nešťastnou nehodu, chlapec si dle všeho hrál s nožem a zcela náhodou skončia jeho chladná čepel vprostřed carevičova krku. Jiní tvrdili opak. Vražda vydaná rozkazem, ale důkazů nebylo a Boris Godunov si nadále udržoval své postavení, kdy byl dokonce důležitější jak samotný car. Přesto mnoho šlechticů, kteří se pohybovali v blízkosti ruského carského dvora, bylo přesvědčeno, že se jednalo o úkladnou vraždu. Oficiální ohledání shodou okolností provedl syn nejlepšího přítele carevny, Vasilij Šuskij, který se po zničení rodu Godunov, stal novým carem. Jaká to ironie, že?

Přesto Boris získával náklonost, hlavně pro své strategické úsudku, dobré vedení rady a věku, kdy působí zraleji než mladší car. Audience? Prve šly písemně vždy k němu, velvyslanci se ptali po něm, žádali ho o rady, názory a Fjodor se stal jen okrajovou figurkou šachovnice.

Tak tomu šlo až do jeho smrti roku 1598, s nímž zanikla dynastie Rurikovců. Otec, jakožto Fjodorův bývalý regent, se ujal vlády a nevedl si špatně. V té době byl již ženat s moji matkou, Marií Skuratovovnou-Bělskou, která mu před mou maličkostí povila nejstarší Xénii, okouzlující prvorozenou ruskou princeznu, jejíž ruku žádali i samotní králové Švédska a Dánska, a bratra Fjodora, který se po otcově smrti stal na nejkratší dobu v ruské historii carem Fjodorem II. Borisovičem. Mého narození se dočkali až o dlouhých čtrnáct let později po bratrovi, který se narodil roku 1589. Jak tedy sami tušíte, přišla jsem na svět roku 1603 a brzy po mém narození se spolu s dalšími sňatky, týkajících se mých sourozenců, snažili udat i mě samotnou. Jako nemluvně jsem do toho sotva mohla co říct, vždyť jsem plně ani nevnímala svět. Xeniina ruka byla nabídnuta synovi kartlijského krále Jiřího X, careviči Chozdroji, jehož sestra Jelena se pro změnu měla státi bratrovou manželkou. Kdyby do toho všeho ovšem nezasáhla jiná velmoc a to Britské impérium, za nějž mluvila v té době umírající Alžběta I. Ano, vím, komplikované. Bratrovi byla nabídnuta ruka jisté studené anglické šlechtičny spřízněné s britskou královskou rodinou a já? Na mne se též nezapomnělo. Jakožto nejmladší potomek Godunovců jsem nemohla dostat nic než tu nejlepší nabídku. Levobočka budoucího krále Jakuba VI. Stuarta, Johna Callahana Murray, kterému už v dětství nadělili tolik pozornosti, že by se měl stydět. On i všichni ti, co mu ji věnovali.

Z velké svatby Fjodora nakonec sešlo, britská panovnice zemřela, na trůn nastoupil Jakub, který plány na svazek bratra a oné šlechtičny již neobnovil, ale se svým pomateným jednáním akorát stvrdil budoucí manželství mé a toho mladého neurvalce, jehož původ byl určitě více než vidlácký. Vše zhatil rok 1605, kdy náš otec zemřel, opuštěn šlechtou i lidem, jež začal věřit druhému rádoby carovi, známého též pod přezdívkou Lžidimitrij, carem se stal Fjodor, jehož vláda trvající čtyřicet devět dní nic neznamenala. Prachsprostý Lžidimitrij I., který se vydával za zesnulého potomka Ivana Hrozného, začal s podporou šlechty, bojarů a lidu táhnout na Moskvu, ničíce naši rodinu jen aby mohl dosednout na trůn. Mou matku s bratrem nechal chladnokrevně zabít a z Xénie, mé starší sestry, učinil svou konkubínu. Kdo ví, jak bych skončila já. Pravděpodobně dříve mrtvá než cokoliv jiného, ale blízký přítel mé matky, Ivan Andrejevič Šujskij, otec budoucího cara, mne pomohl ukrýt před těmi, kteří mě pro prolhaného muže hledali. Život na útěku byl dlouhý. Několik let jsem žila skrytá v Petrohradě u Ivanových známých, zatímco se můj opatrovník snažil spojit s britskou monarchií a pokoušel se vzkřísit nárok na politický sňatek, který zanikl díky falešné informaci o mé smrti. Nejlehčí způsob, jak se zbavit možného nástupce na trůn, hned po vraždě, že?

Británie nereagovala. Jiné země? Královské ani vyšší šlechtické rody s dlouholetou tradicí táhnoucí se po několik generací, nechtěli s dcerou možného vraha mít nic společného, ačkoliv intriky byly všude na denním pořádku. Rusko plálo hrozbou od Ivanova syna, který svého otce neposlouchal a toužil jen po pomstě na posledním členovi rodiny, díky níž dřív trpěl ve vyhnanství. Rusko se nezdálo nadále již bezpečnou volbou pro mladičkou princeznu a byl nejvyšší čas prchnout do exilu. Finsko, Švédsko, Dánsko, nikde  jsem se dlouho neohřála. Pro svou mírně nevymáchanou pusu, která zapříčinila trapné okamžiky s opatrovníkem na poli toho, kým jsem a kým ne, všemožné aliasy, pod kterými jsem se ukrývala, věrohodné prezentace historie a původu, u kterých jsme se s Ivanem neshodli a vznikly tak časté dohady. Jednotlivé šlechtické rody nás odmítali, avšak i přes tento problém jsem se dokázala vzdělávat na poli jazyků, dvorské etikety, základů věd či místopisu. S lehkostí tak pokračovaly mé sabotáže manželství, věčná nespokojenost s vybraným manželem, kterého jsem považovala za "příliš ošklivého", "příliš starého", "příliš drzého" - který se k mé osobě asi nejvíc hodil, "příliš nafoukaného" a stupňování všemožných přívlastků nakonec skončilo tím, že se žádná ze svateb nekonala. Tím ovšem končila i zdvořilost rodin, do kterých jsem se mohla přivdat. Příští zastávka? Německo, Bavoří, Rakousko. Nadřazenost Habsburků a jejich odporné jídlo ničemu nepomohlo. Nizozemí, Belgie, nakonec i samotná Británie, kde vše skončilo katastrofou, o které se raději ani nebudu vyjadřovat. Nikdo mne netoužil přijmout do své rodiny a já netoužila stát se jen další "výhodou" politického sňatku díky svému jménu a možnému nároku na carský trůn. Poslední zastávkou byla Francie. Rozlehlé louky, levandulové plantáže, svoboda. Je mi dvacet sedm let, nemám manžela, děti a moje nástupnictví na trůn je v troskách díky Romanovcům, kteří si zcela podmanili Rus. Přesto se můj dlouholetý opatrovník pokouší zajistit luxusnější život a snad i trochu bojovat za má práva na ruském poli. Co mi zbylo? Jméno. Titul. Chladná hrdost, s jakou odmítám nápadníky. Stařičký opatrovník, který by mne už tak rád provdal. Možná bych měla najít toho nafoukaného skota, jestli ještě neumřel.
V rekonstrukci.

Žádné komentáře:

Okomentovat